Severus x Sssevie
„Longbotome.“ zasyčel Snape mladíkovo jméno, nehledě na to, že neobsahovalo žádné sykavky.
„Co jste právě vhodil do toho kotlíku?“ zeptal se a výhružně se na něj mračil. Lektvar, který měl být průsvitný, nezapáchající a zcela klidný se zrcadlovou hladinou, nyní zuřivě bublal, záhadně pískal, vznášely se nad ním modré zapáchající a pšoukající spirálky a byl ocelově šedý a neprůhledný jako betonová zeď.
„K-K-Kořen m-m-mandragory.“ koktal nebelvírský student a snažil se splynout s podlahou.
„Kořen mandragory?“ opakoval pomalu Snape a zorničky se mu rozšířily, když se kotlík začal nebezpečně nafukovat.
„K ZEMI!!!“ vykřikl a kotlík se hned na to rozprskl. Všichni studenti se instinktivně skrčili dávno naučeným reflexem (nebo podle návodu uvedeného na každé lavici, stěně a židličce) a kryli se plášti, učebnicemi, popř. jinými spolužáky. Nezapomínali však stále míchat své lektvary, jelikož ty se právě nacházely ve velmi kritickém okamžiku. Jediná chyba – další výbuch.
Po nekonečně dlouhé minutě si prvních pár odvážných trouflo zvednout hlavu. Jejich překvapené zalapání po dechu přimělo i ostatní, aby se podívali, co Nevillův lektvar způsobil tentokrát.
Snape se před jejich očima nafukoval a smršťoval, až se nakonec za hrdelního výkřiku rozdvojil jako buňka při dělení.
„Sssevie, ty ale vypadáš.“ zazněl zpoza Snapea jeho vlastní hlas, který ale zněl mnohem lidštěji. Příjemněji. Najednou se za Snapem pokrytým zbytky Nevillova lektvaru objevil druhý Snape. S úsměvem na tváři. Neposkvrněný lektvarem. Studenti v jeho nejbližším okolí se okamžitě začali znovu krýt a drkotat zuby. Dokonce i Draco Malfoy zbledl téměř do průhledna a vždy pečlivě ulízané vlasy mu začaly vstávat hrůzou a strachem o vlastní život. Příjemně se chovající Snape? Kdo to kdy zažil? Kdo to kdy přežil?!
„Ooh, Neville…“ sprásknul ruce druhý Snape a přistoupil k oslovenému mladíkovi. Přátelsky ho chytil za rameno a naklonil se k němu.
„To se může stát každému, z toho si nic nedělej.“ promlouval k němu tiše, téměř důvěrně. Pak mávl hůlkou a rozprsklý lektvar i zničený kotlík rázem zmizeli.
„Vidíš, už je to v pořádku.“ poplácal ho po zádech a konečně ho pustil. Neville se okamžitě složil v mdlobách k zemi.
Druhý Snape začal nadšeně poletovat po třídě, zatímco pravý Snape stál stále na místě a v šoku si žmoulal lektvarem zapatlaný lem svého pláště.
„Harry!“ ozval se najednou zvučný hlas druhého Snapea, který se ladně jak baletka cvičící piruetky, proplétal mezi kotlíky a vyděšenými studenty. Harry urputně předstíral, že dál pokračuje v přípravě již zkaženého lektvaru a doufal, že k nim do třídy nějakým záhadným způsobem přibyl jiný Harry. Úplně jiný Harry. Naprosto cizí Harry, který sedí někde úplně jinde. Druhý Snape se k němu konečně dostal a spěšně ho chytil za ruku. Harry vytřeštil oči.
„Tohle bych tam nedával, Harry.“ řekl učitel lektvarů mírným hlasem a odtáhl jeho ruku z dosahu kotlíku. Zelené oči darovaly novému Snapeovi překvapený pohled.
„A VEN ! ! ! VŠICHNI ! HODINA SKONČILA ! A TY, OKAMŽITĚ ZA MNOU !“ začal řvát nepříčetně Snape, který se konečně vzpamatoval a třesoucí se rukou ukazoval na svého dvojníka. Z ukazováčku mu skápla kapka lektvaru.
Třída se jako na povel zvedla a během jediného mrknutí byli všichni pryč. Padající kapka lektvaru ani nestihla dopadnout na zem. Vlastně, všichni nebyli pryč. Dean a Seamus se právě snažili dostat Nevilla, který byl stále v bezvědomí, přes práh. Když se jim to konečně podařilo, zavřeli tiše dveře a nastalo hrobové ticho, přerušené pouze dlouho očekávaným dopadnutím kapky lektvaru.
„Sssevieee!“ rozpřáhl najednou druhý Snape ruce a rychlou chůzí se blížil k ochromenému Snapeovi, vyhýbaje se bublajícím kotlíkům a zapomenutým učebnicím.
„Stůj.“ ten tichý příkaz zapůsobil jako ledová sprcha.
Měřili se pohledy. Ledový a chladný, téměř nenávistný se zabodával do milého, přátelského, skoro až dětinského.
„Kdo jsi.“ zašeptal zlostně a ruka mu sklouzávala k hůlce.
„No přeci ty.“ zašveholil nový Snape. O Snapea se pokusily mrákoty. On? Tohle?! NIKDY!
„Jsem přesný opak tvé nynější duše, Sssevie. Jsem ta část tvýho já, která ti občas vnucovala „milé“ myšlenky, kterým ses vždy tak urputně bránil. Jsem ta část tvýho já, ve které stále dřímá malé dítě, které si chce hrát, zlobit, skotačit.“ výskl a po jedné noze dohopsal k Snapeovi, jehož pohled by okamžitě měl být zařazen do zbraní hromadného ničení nejvyššího kalibru.
„Kdy zmizíš?“ zeptal se okamžitě a prudce ho od sebe odstrčil, když ho jeho dvojník chtěl přátelsky obejmout.
„Mm … nevím.“ našpulil rtíky a zamyšleně se zahleděl do sukovitého trámu nad hlavou.
Pravý Snape si zlostně odfrkl (jako statný hřebec) a vypustil oblaka páry (jako parní lokomotiva). Druhého Snapea tím celkem závažně opařil.
„Měl by ses naučit trochu kontrolovat svoji zlost.“ sladce se na něj usmál jeho dvojník a snažil se vyždímat si hábit, na kterém se vysrážela pára. Od páry opařeného obličeje si nevšímal.
Snape se už už nafukoval k nějakému peprnému odseknutí, ale nový Snape jen zvedl ukazováček a nemravně mu ho přiložil na rty.
„Co kdybychom šli do tvých – eh – do našich komnat a v klidu probrali co dál, hm?“ vrhl na něj další zářivý úsměv, drapl ho za ruku a odtáhl ho do jeho vlastních komnat.
V knihovně se rozvalil na nejpohodlnějším křesle a jako by byl pán domu, rukou lehce pokynul totálně vykolejenému Snapeovi, aby se ve vlastním bytě posadil. Ten zkoprněle poslechl.
„Hm … chtělo by to tu trochu víc barev.“ pronesl najednou zamyšleně nový Snape a téměř neznatelně mávl hůlkou. Dosud tmavě zařízený pokoj se proměnil v doslova kýčovitý výtvor duševně chorého umělce. Růžová, žlutá, zlatá, bílá a rudá v naprostém kontrastu se svítivě zelenou a reflexně oranžovou. Jediné, co zůstalo v původních barvách, bylo jejich oblečení.
Snape se i s křeslem složil k zemi.
„Hned je mi to tu milejší.“ zamlaskal spokojeně dvojník a pohodlněji se rozvalil v křesle.
„Ty se se mnou nebavíš?“ zeptal se po chvíli, zvedl se z křesla, přešel k pravému Snapeovi a lehce ho profackoval. Ten – jakmile spatřil hrůznou kombinaci oněch barev, neměl daleko k dalšímu stavu mimo mysl.
„O-o-okamžitě zmiz. Vypař se. Ztrať se …. OKAMŽITĚ!“ vyštěkl na něj rozzlobeně a pokusil se vstát z trosek křesla.
„Ale mě se nechcéé.“ zakňoural jeho dvojník naoko ublíženě a hbitě jako kočka si mu sedl na klín, čímž mu zabránil ve vstávání. Snape jen vytřeštil oči. Zřejmě se mu do hýždí zarazila velká tříska.
„Je to tak omamující…“ předl mu spokojeně na klíně, pak se provokativně zhoupl v bocích a nestydatě se ho dotýkal. Snape jen zaúpěl. Ta tříska byla vážně hodně ostrá. A dlouhá.
„Jako pouhá část tvé osobnosti jsem nikdy neměl možnost vše prožívat. To právo měla jen tvá převládající část, ta hrozná, odpudivá, zlá, namyšlená a samotářská část tvé osobnosti. Je to tak … tak … mohu cítit, dotýkat se … Krásně voníš, Sssevie …“ zavrněl mu do ucha a hluboce a s požitkem nasál jeho vůni. Snape opět zaúpěl. Už si začínal uvědomovat jistý problém, který vyvolalo pohupování šíleného dvojníka na jeho klíně.
„Konečně se mohu dotýkat toho těla … toho skvostu…“ vrněl dál a prsty se probíral v jeho vlasech. Severus se nepohodlně zavrtěl ve snaze přenést váhu na druhou – třískou nezasaženou půlku svého velectěného pozadí.
„No řekni … není to fantastické, smět se dotýkat vlastního těla, které přitom … teoreticky vzato - není tvoje, Sssevie?“ zašeptal a jazykem mu lehce přejel po rtech.
Snape zkoprněl a rázem zapomněl na otravnou třísku.
Ten blázen měl víceméně pravdu. Vždycky chtěl vidět, jak vypadá … a to bez použití zrcadla či mnoholičného lektvaru. Bylo to opravdu velké pokušení, sladké lákadlo … dotknout se sám sebe …
Zbrkle zavrtěl hlavou v marné snaze, dostat z ní ty dotěrné myšlenky.
Druhý Snape mu mezitím pomaloučku a téměř požitkářsky rozepínal košili. Knoflíček po knoflíčku. A že jich bylo! Po deseti minutách, kdy zvládl rozepnout pouze jednu třetinu všech knoflíčků to vzdal, vyčaroval si nůžky a drahý hábit i s košilí jednoduše rozstříhal. Zlomil si o knoflíčky už šest nehtů a o další vážně nechtěl přijít.
„P-přestaň!“ vyhrkl najednou pravý Snape, když se rty jeho „já“ dotkly jeho náhle necedně odhalené pokožky.
„Co si jako myslíš, že děláš?!!“ začal nadávat a pokoušel se ho ze sebe shodit. Co si ale neuvědomil bylo to, že oba mají stejnou sílu, tudíž ho nemůže „přeprat“. Místo toho, aby ho ze sebe shodil, dosáhl akorát toho, že oba ztratili rovnováhu a skončili tak někde poblíž trosek křesla, prapodivně propleteni. Hrozivě ostré třísky se na ně zlomyslně usmívaly a čekaly na svoji příležitost.
„A DOST!“ vykřikl Snape téměř hystericky, rychlostí blesku se zvedl, přišlápl si hábit a málem opět upadl. Vytáhl dvojníka na nohy a za ruku ho odtáhl ke krbu. Že v chycené ruce hlasitě zakřupalo, nevnímal. Vhodil do krbu hrst Letaxu, přitáhl si dvojníka k sobě, hrubě a bolestivě ho chytl kolem pasu a zavrčel „Brumbálova pracovna“. Pro tentokrát děkoval Merlinovi, že Brumbál nechal krby učitelů v Letaxové síti otevřené do své pracovny. Kdo se měl furt tahat po těch šílených schodech, že?
Jeho dvojník se k němu okamžitě láskyplně přitulil, rukama zajel pod cáry oděvu, a kdyby nebylo smaragdově zelených plamenů, které je vcucly do magického cestovního víru, pravý Snape by toho úchylného maniaka zřejmě okamžitě odstrčil.
V Brumbálově pracovně vypadli z krbu, opět prapodivně propleteni, zrovna ve chvíli, kdy se Brumbál před zrcadlem snažil hůlkou dostat zbytky svačiny ze svých zubů.
„Echech … Sevelusi, lád tě vidím.“ nasadil okamžitě svůj zdvořilý úsměv, schoval hůlku, nasadil si zuby a posadil se za stůl. Byl v pokušení drahému Severusi vymazat paměť, ale když si povšiml jistého nadbytku a Severusovy obnažené hrudi, rozhodl se to pro tentokrát nechat být.
„Co tě ke mně přivádí, neměl bys učit?“ pozdvihl tázavě jedno obočí a snažil se nebrat na vědomí dva Severuse, kteří se snažili – každý o něco jiného. Jeden – ten co stál na nohou – se snažil dostat ze sebe druhého, který mu visel kolem pasu, nestydatě vzdychal a prosil, ať ho ještě chvíli nechá se ho dotýkat.
„ON!“ ukázal Snape na svého nemravného dvojníka třesoucím se ukazováčkem.
„Longbotom opět zpackal lektvar a objevil se tenhle maniak!“ vřískl Severus téměř nepříčetně. Brumbál byl v pokušení schovat se pod masivní ebenový stůl. Vřískající Snape – to začíná být hodně, hoooodně nebezpečno.
„Co s ním mám dělat?!!!“ pravý Snape se zcela zjevně přestal ovládat. Hlas mu přeskakoval a rty se mu chvěly hněvem. Brumbál se sám kouzlem připoutal ke křeslu, aby nemohl utéct. Tohle musel vyřešit. Důstojně. Ne schovaný pod stolem, s rukama na hlavě, s hysterickým pláčem a s prosbami o milost.
„Ee … Povězte mi, co se zatím stalo.“ řekl, snažíc se o klidný hlas a vyčaroval druhé křeslo. Oba Snapeové se posadili. Stejné pohyby, stejná gesta. Jak dokonalé. Severus si ale ještě před dosednutím vyškubl třísku ze svého pozadí. Tříska posmutněla.
Pravý Snape se pokusil decentně si zakrýt hruď zbytky své nebohé košile.
„Vyučoval jsem.“ začal Snape a zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že těmi cáry se nezakryje.
„Pan Longbotom“ opět zasyčel jeho – sykavky neobsahující - jméno „je naprosto neschopný tupec s inteligencí trola a nečekaně zkazil další lektvar. Už dávno jsem vás žádal, ať mu zakážete chodit na mé hodiny.“ podotkl jakoby mimochodem a dál pokračoval.
„Jako vždy jeho kotlík vybuchl zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jeho blízkosti. Nově vzniklý – VADNÝ - lektvar mě zasáhl, když při výbuchu opustil kotlík. A během minuty jsem se doslova rozdělil a objevil se tenhle …“ třesoucím se prstem ukázal na muže vedle sebe „… maniak. A ještě ke všemu tvrdí, že je to moje lepší já, pche.“ odfrkl si a nasadil pohrdavý výraz.
„Ale Sssevie, já přece jsem tvoje já. Jsem přesný opak tvé duše, Sssevie. Jsem ta část tvýho já, která ti občas vnucovala „milé“ myšlenky, kterým ses vždy tak urputně bránil. Jsem ta část tvýho já, ve které stále dřímá malé dítě, které si chce hrát, zlobit, skotačit.“ zopakoval sladce přesně to, co už mu jednou říkal. Severus zbrunátněl.
Brumbál seděl za stolem, připoután kouzlem ke křeslu a naprosto ochromen. Ten hlas nového Severuse – ač byl milý, přívětivý a kdoví co ještě, naháněl hrůzu už jen proto, že zněl právě ze Severusových úst.
„Co-s-ním-mám-dělat?“ zeptal se smrtelně vážným tónem pravý Severus a pohledem propaloval ředitele.
„Jestli je pravda, co říkáte,“ jak Severus přišel o hábit, košili a kde přišel ke třísce v pozadí, raději nevyzvídal, „pak bude muset nejspíš zůstat ve tvých komnatách. Ve škole by to mohlo vyvolat chaos, pokud byste se tu procházeli oba.“
Pravý důvod svých tvrzení ovšem nezmínil. Nezmínil, že by chaos – lépe řečeno nekontrolovatelná panika nastala, jakmile by studenti spatřili „milého“ Severuse. V zájmu svého duševního zdraví ani nedomýšlel, k jakým událostem by mohlo dojít.
„Věřím, že jistě najdete způsob, jak spolu vycházet.“ pokusil se o přátelský úsměv, ten mu ale zmrzl na tváři, jakmile spatřil chlípné pohledy, které na Severuse jeho dvojník vrhal.
„A teď už byste měli zase jít. Sbohem.“ rozloučil se s nimi spěšně a kouzlem je odstrkal ke krbu. Akutně si potřeboval dát lektvar na uklidnění. Jeho staré srdce bylo na takováhle strašná překvapení přece jen už velmi slabé. Oba Severusové se snažili vzepřít neviditelným rukám, ale neměli šanci. Přece jen – ne nadarmo se o Brumbálovi říkalo, že to je nejlepší kouzelník své doby. Oba dva byli hrubě nasoukáni do krbu a zelené plameny je vyplivly v jeho – v jejich – komnatách.
„Noo … tak to bychom měli.“ protáhl se požitkářsky druhý Severus a podal pravému Severusi ruku aby se mu lépe zvedalo ze země, kde skončil.
„Já s tebou nemíním vycházet.“ oznámil mu stroze pravý Snape, zahodil třísku a zvedl se bez nabízené pomoci.
„Prostě zmiz!“ zasyčel mu u obličeje a začal zběsile máchat hůlkou ve snaze, vrátit místnost do původních barev. Bohužel marně.
„Mám zmizet?“ rozzářily se mu najednou oči a vrhl se k pravému Snapeovi.
„S-samozřejmě.“ vykoktl ze sebe překvapený Severus, snažíc se od sebe odtrhnout toho pomateného blázna, který si ho zřejmě neustále pletl s plyšovým medvědem.
„Ale …“ začal druhý Severus a nervózně si ťukal ukazováčky o sebe „sám to nemůžu – udělat.“ dostal ze sebe po chvíli a v očích se mu nemravně blýsklo.
„Vysvětli.“ zazněl příkaz a Severus se posadil do křesla (které se mu podařilo díky několikrát opakovanému kouzlu víceméně opravit). Opomíjená – a nyní hrozivě vyčuhující tříska se zatetelila radostí. Možná bude mít další šanci, jak se znovu dostat k Severusovu neodolatelnému pozadí.
Druhý Snape se před něj posadil do tureckého sedu a chvíli si zamyšleně natáčel pramen černých vlasů na ukazováček.
„Je to jednoduché. Abych zmizel …. stačí … udělat … takovou, malou – maličkost.“ napínal Severuse, sedícího v křesle.
„Jakou maličkost.“ syčel Snape rozzuřeně jako kobra. Nesnášel, když někdo důležité informace sděloval takhle líným tempem. Měl sto chutí – skočit si po krku. Tedy – skočit po krku svému já, svému dvojníkovi – který na něj začal svůdně mrkat a smyslně si olizoval rty. Tělem mu projelo mravenčení. Opravdu vypadám takhle sexy?
„Musíme … musíme … Hele, vážně to chceš vědět? Když ty to nepochopíš.“ zamyslel se najednou jeho dvojník. Pravý Snape byl okamžitě na nohou. Chytl to své uhozené já pod krkem a přitlačil ho k zemi. Jak se stalo, že na něm obkročmo seděl, ví jen Merlin. Hlavní bylo, že ho držel v šachu.
„MLUV!“ vyštěkl na něj a snažil se nevnímat ruce, které mu okamžitě začaly hladit obnaženou hruď.
Pche, já že bych něco nepochopil? … A… ahh, ono je to vcelku příjemné! Ale kuš!
„Noo … v podstatě jde o to …“ vrhl na něj téměř omluvný pohled „že se musíme opět spojit.“ usmál se na něj a za cáry košile si ho k sobě přitáhl blíž. Právě v tento okamžik si pravý Severus uvědomil fakt, že na svém dvojníkovi sedí. Obkročmo. Svým rozkrokem na svém – eh, na jeho rozkroku. Pokusil se mu vytrhnout, ale … jak už to u takovýchto situací bývá zvykem – nepovedlo se mu to a spadl na něj.
„Mmm …. Sssevie, ty tak krásně voníš.“ zapředl a bleskově ho chytl za týl, načež ho políbil na rty. Překvapený Severus se nezmohl ani na slabý odpor. A vlastně … proč se vzpírat?
Ne! To přeci nejde! NEE!
Prudce se od něj odtrhl – nebo – aspoň o něco podobného se pravý Severus pokusil v momentě, kdy si uvědomil, jak ho dávno potlačované myšlenky a představy začínají svádět na scestí. Je přeci Severus Snape! I když…
„Neříkej, že tě to neláká, Sssevie… Já moc dobře vím, že tě to láká. Vím, jak MOC tě to láká.“ vrněl mu rozkošnicky do ouška a jeho horký dech začínal Severuse pěkně rozpalovat.
„To – to nejde.“ vyhrkl popleteně pravý Severus a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo dostat se zpátky do bezpečí křesla.
„Co…eheh“ způsobně si odkašlal a nasadil neutrální výraz „co přesně myslíš tím „opět se spojit?“ zeptal se, ačkoliv už odpověď tak nějak tušil.
Druhý Severus stále ležel na zemi, jen si rukama podepřel hlavu, aby na Severuse v křesle lépe viděl a zase našpulil rtíky, jak malé dítě.
Jen mu naplácat na holou…
„Asi ti to neřeknu. Nechováš se ke mně hezky.“ řekl po chvíli trucovitě a hbitě jak kočka se zvedl ze země. Nasupeně odkráčel ke knihovně a velice zaujatě začal studovat hřbety tlustých knih. Pravý Severus byl na rozpacích. Přece se před tím pošukem nebude shazovat a nepůjde ho žádat o slitování, aby mu odpověděl! Na druhou stranu … Když za ním nepůjde, nedozví se to a bude ho mít na krku bůh ví jak dlouho.
Bůh ví jak dlouho … Objevitelsky se plácl do čela. Jak na to mohl zapomenout? V duchu se sám pro sebe usmál. Jak jednoduché! Většina nežádoucích účinků zpackaných lektvarů – zejména pak těch Nevillových lektvarů – vždycky vymizela v časovém rozmezí od jedné hodiny, do čtyřiadvaceti. Pohledem zabloudil k velkým, vyřezávaným kukačkám s pštrosem místo kukačky, které mu kdysi dávno vnutil Brumbál. Že prý vlastnoruční výroba. Speciálně pro Severuse. Bohužel byly zapečetěny kouzlem, takže se jich nemohl za žádnou cenu zbavit.
Hodina už uplynula … vztekle zaskřípal zuby. Pohodlněji se opřel do křesla, pevně rozhodnut trpělivě vyčkat, dokud ten nekňuba nezmizí. Po další hodině, kdy jeho dvojník stále předstíral zájem o knihy, začínal ztrácet trpělivost. Chtěl si jít dát sprchu a aspoň na chvíli ho – sebe – nevidět, ale obával se, že jakmile by se vzdálil, dvojník by ho v těsném závěsu následoval.
Po třiceti dalších, nekonečně nudných a především neskutečně dlouhých minutách zaregistroval jistou změnu. Jeho dvojník si konečně vybral knihu!
Dalších pětačtyřicet minut si v ní listoval. Vybral si encyklopedii, velmi starou, drahou a hlavně nesmírně vzácnou encyklopedii horských rostlin, vhodných pro přípravu lektvarů.
Pravý Severus už už začínal v křesle upadat do sladké dřímoty, když v tom ho vyrušil šílený šramot a lomoz s hodně vysokým počtem decibelů. Jeho dvojník začal prohledávat veškeré poličky, šuplíky, skříňky a také škvíry mezi obložením a natropil přitom strašného rámusu.
Po dvaceti minutách, kdy to v místnosti vypadalo jak v tanku, se postavil do středu místnosti, ruce v bok, ublížený výraz v obličeji.
„Ty tu nemáš žádný pastelky!“ vřískl na něj a ráznými kroky došel ke zkoprnělému Severusovi v křesle. Prstem ho dloubl do hrudi.
„Co jsi to za člověka, že tu nemáš ani jednu jedinou pastelku! Já chci pastelky, hned!“ dupnul si ctěnou nožkou a uraženě si založil ruce na hrudi, rtíky rozkošně našpulené.
„Až mi řekneš, kdy zmizíš.“ pronesl s naprostým klidem pravý Snape. Že by ho nachytal na obyčejné pastelky? To by bylo až moc snadné, ne?
„Neřeknu. Nepochopíš to … a i kdybys to pochopil, jsi takovej suchar, že bys to neudělal!“ vmetl mu do obličeje a odrázoval zpátky ke knihovně. Chvíli tam jen stál a přemýšlel, než celou knihovnu v mžiku proměnil v krabičku – oprava – v krabici plnou pastelek. Pravý Snape jen nevěřícně zalapal po dechu.
„Moje knihy!“ vřískl jak ženská. Aniž by si to dovolil, jeho tělo se (proti jeho vůli!) zvedlo z křesla a dorázovalo až k – nyní naprosto spokojenému – dvojníkovi. Ten okamžitě začal vymalovávat obrázky rostlin, jazyk vyplazený, obočí pokrčené a převelice spokojeně si broukal jakousi písničku. Vzteky se třesoucí rukou na něj pravý Snape namířil hůlku.
„Okamžitě-s-tím-přestaň.“ zasyčel jedovatě. Každý normální a racionálně uvažující člověk by s tím přestal dřív, než by to slavný Severus Snape dořekl. Ale jeho dvojník? Kdepak. Ten vůbec.
„Je to hezký, že?“ široce se na něj usmál a ukázal mu právě vymalovanou rostlinu. Snape začal bublat a pěnit.
„Petrificus totalus!“ zachrčel temně a dvojník ztuhl. Encyklopedie mu vypadla z rukou a hlasitě třískla o zem. Spoutaný Snape jen koulel očima a snažil se něco říct.
„Chm … že mě to nenapadlo dřív.“ šťouchl do něj špičkou boty a konečně se vydal do vysněné koupelny.
Spěšně se vysvlékl, vše pečlivě poskládal (i když – srovnávání rozstříhané košile tak, aby vypadala srovnaně a úhledně mu dalo opravdu hooodně zabrat) a téměř s blaženým úsměvem vstoupil do sprchového koutu. Nutně ze sebe potřeboval smýt zbytky toho zpropadeného lektvaru. Měl pocit, jako by mu nějak mámil mozek. Rychle se namydlil a pokoušel se sám sebe moc nedotýkat. Pořád mu v hlavě totiž zněla slova toho cvoka, který teď byl spoutaný a – doufejme – naprosto neškodný.
„No řekni … není to fantastické, smět se dotýkat vlastního těla, které přitom … teoreticky vzato - není tvoje, Sssevie?“
„Jistě … bylo by to fantastické…“ zamumlal polohlasně a okamžitě si za to vynadal.
Opřel si čelo o chladné kachličky a nechával horké provazce vody, aby mu bičovaly zátylek.
Oh, Merline, jak ještě dlouho? Jak dlouho ještě dokáži odolávat?
„Sssevie….“ ozval se někde poblíž smyslný sykot. Polekaně sebou škubl a otočil se. Ve dveřích koupelny stál jeho dvojník a rychle se nůžkami zbavoval oblečení (přece jen, byli oblečeni stejně – a o další nehty kvůli miliardě titěrných knoflíčků vážně, ale doopravdy vážně nechtěl přijít. A nůžky se posledně přece skvěle osvědčily, ne?)
„Vypadni!“ vykřikl nahý, mokrý a od hlavy až k patě namydlený pravý Snape a snažil se pevně přidržet dveře sprcháče. Bohužel – jen Merlin ví, jak rychle dokázal jeho dvojník překonat tu vzdálenost, svléknout se do naha, prohlédnout se v zrcadle, vyčistit si zuby a vecpat se k němu pod sprchu.
„Já se chci taky osprchovat.“ našpulil rtíky a víc než provokativně se začal omývat.
„Podáš mi mýdlo? Plošííím.“ zašišlal po chvíli a otočil se k ochromenému Snapeovi. Ten mu jako v tranzu mýdlo podal a pokusil se rychle zmizet, vypařit, rozpustit, prostě cokoliv, ačkoliv z něj stále odletovaly chuchvalce mýdlové pěny. Jen se jednoduše chtěl dostat co nejdál od tohohle – pohledem sklouzl do jeho slabin – nadrženého perverzáka. Vyděšeně polknul.
„Ssseviiieee, ty se mi normálně vyhýbáš. Hezky tu zůstaň.“ řekl nesmlouvavě, drapl ho za ruku, kterou mu hned zkroutil za zády a čelem vpřed ho přitiskl ke studené stěně. Okamžitě se k němu přitiskl a mydlil ho všude, kam dosáhl (nehledě na to, že drahý Severus už namydlený dávno byl). Ano … mydlil ho opravdu všude. Nevynechal jediné mydlitelné místečko. Snape jen zaúpěl.
„Jak ses sem dostal? Vždyť jsem tě spoutal.“ nechápal Snape, přitisknutý na stěně, snažící se odolávat těm zručným rukám, které naprosto přesně věděly kde a jak se ho dotknout, aby z toho v rekordním čase přišel o veškerou svoji pečlivě budovanou sebekontrolu. Druhý Severus ho jediným pohybem otočil, takže tentokrát byl na studené kachličky nalepený zády.
„Hlupáčku, zapomněl jsi snad, že ses už v prvním ročníku naučil neverbální kouzlo, rušící nejen petrificus totalus, ale i některá další kouzla, která na tebe Pobertové tak rádi používali? Ts, ts ts… Začínáš být sklerotický.“ zamlaskal nevěřícně a pohladil ho po tváři.
„Ty – ty nemůžeš být moje část. Jsi strašně … aaahhh Merline! Jsi zvrhlý!“ pokusil se ho od sebe Severus odstrčit ale dvojník, jako by se k němu přilepil.
„Věř mi, jsem tvoje část. Jinak bych tu nebyl.“ zavrněl mu smyslně do ouška a otřel se o něj jak velká kočka. K dokonalosti mu vážně chyběl už jen velký chlupatý ocas a roztomilá – o to víc chlupatější, kočičí ouška.
„Nechápu, proč se tomu tak bráníš. Sssevie, odolej mi. Poznej také něco jiného než jen to tvé zarputilé a uštěpačné já. Poddej se mi.“ vrněl mu do ucha kocouřím hlasem a nestydatě ho hladil.
Už už to vypadalo, že Severus doopravdy podlehne jeho neodolatelným svodům, ale právě v tom okamžiku se probral z omamného transu, vyvolaného velice, převelice šikovnými prstíky.
„NE! Jednoznačné ne! Ne ne ne a ne!!!“ vztekal se, bez problémů se mu díky současné namydlenosti vysmekl a zmizel z koupelny. Cestou ještě stihl chňapnout po svém oblečení, shodit několik šampónů a převrhnout velikou vázu (co ta tam dělala, netušil) a oddusal do ložnice. Tam se bleskově oblékl (nehledě na to, že byl mokrý jak myš a celý od mýdlové pěny). Když si to uvědomil a také to, že košile, jež si oblékl, je vlastně rozcupovaná na milion cárů, chtěl se okamžitě převléci do jiné. V duchu si nadával za to, proč jen ji srovnal tak úhledně, že už si pak ani nevzpomněl, jak strašně je rozkouskovaná.
Bohužel – aniž by stačil dojít ke skříni, objevil se ve dveřích jeho dvojník. Oblečen, dokonale upraven, se suchými vlasy a snad i oholen, jak z něj táhla kolínská.
A kde sakra vzal novou, nerozstříhanou košili?
Severus naprázdno otevřel a zase zavřel pusu. Jak jen to stihl? Nevěřícně na něj zíral a v duchu přemýšlel, jak do něj dostat uspávací lektvar. Nebo – jakýkoliv lektvar, který by ho zbavil pohyblivosti. Dokonce byl v pokušení pozvat si Nevilla, aby jeho dvojníkovi něco uklohnil. Klidně by mu za to dal i štědré body pro jejich zpropadenou kolej, cokoliv!
„Mm … Sssevie, ta košile ti vážně sekne.“ pronesl mazlivě jeho dvojník a ležérně se opřel o rám dveří.
„Dráždíš mě tím k nepříčetnosti.“ zavrněl a s hlasitým mlasknutím se odlepil od dveří.
„Z-z-z-zmiz.“ vykoktal bezbranně Snape, zatímco se k němu jeho – zřejmě zcela nepříčetný a viditelně velmi, oh, vskutku velmi nadržený – dvojník, pomalými kroky blížil. Na okamžik uvažoval o tom, že by se mohl schovat ve skříni. Onu spásnou myšlenku ale okamžitě zavrhl, když si uvědomil drobnou chybičku v jinak naprosto dokonalém plánu.
Tím svým couváním se totiž dávno ocitl v rožku vedle skříně, s dvojníkem dvacet čísel od sebe. Ještě tu ale byla šance schovat se za skříň! Severus koutkem oka nahlédl do palcové mezery mezi stěnou a skříní a jakmile na něj svůdně mrknula mlaďounká tarantule, zavrhl i tuto únikovou cestu.
„Z-z-z-zmiz.“ koktnul znovu – tentokráte směrem k jedovaté tarantuli, zorničky hrůzou rozšířené. Kde se tu sakra vzala tarantule?!
„Sssevie, mě se ale nechce.“ zareagoval okamžitě jeho dvojník, výrazně zdůraznil poslední slovo a přitiskl se na jeho – jak jinak než nedostatečně zahalenou a namydlenou hruď.
„Mě se tady líbí, Sssevie. To TY se mi líbíš.“ vrněl a třel se o něj jako kočka, žadonící po pohlazení.
„Jsi pro mě strašné lákadlo, víš? Zakázané ovoce.“ zašeptal a lehce ho líbnul na krk. Severus se zachvěl vzrušením. Ten mizera přesně věděl, čím ho srazit na kolena.
„Jsi jak zakázané ovoce, které jsem nikdy nemohl mít, protože jsi mě ve své mysli neustále utlačoval. Nikdy jsi mi nedal příležitost tě aspoň na chvíli ovládat, moci se tě dotýkat a cítit to. Sssevie, přišel čas zúčtování.“ zašeptal téměř výhružně, drapl ho a odtáhl k posteli. Povalil ho na ni a než se Severus stačil jakkoliv vzpamatovat, ležel na něm.
Jeho ruce se rozběhly po Severusově hrudi a do ucha mu šeptal všelijaké nemravnosti. A Severus pod ním tál. Tál jak nanuk v letním slunci, jak nezkušená panna v Casanových rukou. Připadalo mu, že je ztracen. Naprosto ztracen. Zcela se oddal těm nenasytným rukám, dlaním, prstům, které ho přiváděly k šílenství. Vždycky po tomhle toužil.
Miloval ženy i muže, ale především – miloval sám sebe. Obdivoval se. Narcista nebyl, ale …
A teď. Teď nastala velice zvláštní situace. V duchu děkoval Nevillovi za to, jaký je packal, zároveň ho za to ale proklínal.
Měl nadosah svoje tělo, tělo, které tak miloval a přesto … přesto mu najednou bylo tak cizí, protože bylo … bylo … jeho mysl nebyla v tom těle. Byl z toho zmatený a zároveň vyloženě okouzlený.
„Sssevie…“ smyslný sykot ho vytrhl z myšlenek, které tak tak držel pohromadě.
„Vyslov to také, prosím.“ dýchl mu do tváře a polapil jeho rty v náruživém polibku.
„S-ssevie.“ pokusil se napodobit jeho sykot pravý Severus, jakmile se jejich rty oddělily. Najednou zapracovala jeho racionálnější a strozejší část. Prudce ho od sebe odstrčil, ačkoliv tělo žádalo víc a upozorňovalo na to všemi – ne zrovna vhodnými způsoby. Mohutná vyboulenina v kalhotách mluvila za vše. Ještě chvíle hrátek a vyboulenina by nejspíš začala snad i názorně gestikulovat, aby se dočkala zasloužené pozornosti.
Rychlostí blesku vyběhl z ložnice a ještě rychleji vběhl do kuchyně. Dveře okamžitě zabezpečil milionem a jedním spolehlivým zabezpečovacím kouzlem a vysíleně se opřel o kuchyňskou linku (pokud se tedy stolku s velkým šuplíkem, přistaveným ke zdi dalo říkat kuchyňská linka) a konečně si pořádně vydechl.
Zašátral v šuplíku a vytáhl z něj po letech už řádně zaprášenou lahvičku. Když ji sem dával, pochyboval, že by ji v budoucnu někdy vůbec využil. Požitkářsky si loknul uklidňujícího lektvaru a během okamžiku se cítil mnohem lépe. Problém v kalhotách to sice nevyřešilo, ale zase mohl racionálně uvažovat. Víceméně.
Jeho „normální“ já mu vnucovalo myšlenku, že je akorát tak zralý na psychiatra u svatého Munga a také by měl náležitě potrestat toho packala Longbotoma. Zbytek jeho zvrhlého já, které se neoddělilo a nezhmotnilo se do toho maniaka ve vedlejší místnosti, mu radilo, ať se sakra konečně poddá a užívá si, dokud to jde. Taková příležitost se přeci nenaskýtá každý den!
Za dveřmi se ozval nespokojený šramot.
„Sssevie, drahoušku … pustíš mě dovnitř?“ mazlivě žadonil dvojník za dveřmi.
Jen se snaž, chlapče. Mě tak snadno nedostaneš … Posmíval se mu v duchu Severus a s naprostým klidem si nalil svoji oblíbenou whiskey. Opět se opřel o stůl a ležérně se napil. Převaloval tu chuť na jazyku a pak slastně polknul. Právě včas.
„Sssevie!!!“ ozval se za dveřmi nelidský výkřik, následovaný explozí zmiňovaných dveří. Severus zalapal po dechu a upustil skleničku na zem. Ještě že už polknul, jinak by zřejmě zemřel na udušení a ne na infarkt, který se o něj právě pokusil. Rázem odskočil od stolu, hůlku připravenou.
„Sssevie – nemám rád, když se mi schováváš. Neříkám, že mě hra na schovávanou nebaví, ale tu bych raději praktikoval třeba v ložnici … bez oblečení.“ dodal a smyslně si olízl rty. Prstem Severusovi přejel po hrudi, když k němu došel.
„Zmiz.“ vyprskl Severus z posledních sil. Ten mizera mu útočil na všechny smysly a on se tak urputně snažil mu odolat. Nemravný dvojník mu položil dlaň na rozpálenou hruď.
„Jak říkám. Nechce se mi. Jsi velmi příjemná a …“ nemravně si olízl rty „velice vzrušující společnost.“ tlak dlaně na jeho hrudi zesílil a Severus se tomu nevědomky poddal.
„A navíc … abych zmizel, musel bys spolupracovat. Na druhou stranu, pokud bys spolupracoval, uvědomil by sis, o co bys pak přišel a stejně bys to neudělal. Tak nevím, co pořád řešíš.“ provokativně našpulil rtíky a chytil ho kolem pasu. Přejel mu jazykem po krku a Severus se jen stěží ovládal, aby se nezachvěl potlačovaným chtíčem. Jak jen bylo možné, že se jeho osobnost sestávala také z takhle provokativního a perverzního ďábla???
Už ho zase začal připravovat o rozum. A že to s ním uměl, vždyť to byl vlastně on sám! Moc dobře věděl, co na něj platí. V podstatě to nemělo být o moc jiné, než když se sám ukájel – a přitom – přitom to bylo tak jiné. Viděl se. Viděl se v celé své kráse, kterou dokázal obdivovat jen on sám a už jen tohle samotné ho přivádělo k šílenství. A když k tomu ve svém chytrém mozku připočetl i dlaně, které mu provokativně hladily boky a majetnicky sjížděli i na jeho drahé pozadí, plus připočetl i rty, které ho celého zahrnovaly motýlími polibky – vyšla mu rovnice o několika neznámých, kterou záhy jednoduše vyřešil. Přestal myslet a hlasitě zasténal.
Jeho dvojníkovi se mezitím podařilo posadit ho nějakým záhadným způsobem na stůl a vklínit se mu mezi nohy. Víc se k němu přitiskl a začal mu do ouška šeptat opravdu nestydaté nemravnosti. Náš drahý – a marně se vzpírající – Severus, začal úspěšně získávat barvu silně přezrálého rajčete.
„Pře-přestaň.“ zavzdychal, když se jeho dvojník začal velmi pečlivě věnovat žádajícím bradavkám. Když mezi rty uchopil jednu a prsty si hrál s druhou, Severus pevně semknul svoje rty, aby si zachoval aspoň poslední zbytky své domnělé, nevinné cudnosti a neudělal mu radost svým sténáním.
Jeho dvojník ale onen pokyn přestaň, vůbec nebral na vědomí a dál se věnoval jeho tělu. Vlastně vůbec nebral na vědomí, že se Severus stěží ovládá a dál ho nekompromisně mučil svým jazykem a doteky na všech těch správných místech. Chtěl tohohle démona zkrotit … po svém. Chtěl, aby pochopil, že život není jen o schovávání se před světem a odříkání. Chtěl … Chtěl ho … Tak strašně po něm toužil už od doby, kdy se Severus zařekl, že s nikým už nikdy nic mít nebude, že z něj bude nabručený netopýr a víc než kdy předtím potlačoval svoji „světlou“ stránku osobnosti.
„Přehhh-přestaň, hngg.“ zalapal po dechu Severus, když dvojníkova ruka zajela za lem jeho kalhot. Prudce zaklonil hlavu, když se zmiňovaná ruka pevně obemkla kolem jeho mužství. Před očima mu hvězdičky zběsile tančily kankán a mozek si dal definitivně padla. Zcela ho ovládly dlouho potlačované pudy, touha po něčí blízkosti, touha po rozkoši, po uspokojení. S trhnutím si přitáhl hlavu svého dvojníka a surově zaútočil na jeho rty.
Ten jen překvapeně zamrkal. Že by obrat o 180°? Severus drtil jeho rty ve vášnivém polibku, jazykem se mu prodral do úst a žádostivě je plenil. Rukama začal hladit to tělo, které tak miloval a kterému se přesto stále vyhýbal. Připadalo mu nečisté, dotýkat se sám sebe. Teď ovšem nedokázal myslet na nic jiného. Byl natolik omámen tím, že se dotýká sám sebe a přitom to vlastně není jeho vlastní tělo … Připadalo mu, jakoby zešílel. Totálně se zbláznil. Přišel o rozum. Však už bylo na čase, uchechtl se mu posměšný hlásek v jeho hlavě, který ale okamžitě utichl v hlasitém zasténání.
„No vidíš Sssevie, že to jde.“ zašeptal mu jeho dvojník do rtů, když se od něj na chvíli odtrhl, aby se mohl nadechnout. A zatímco Severus dál nenasytně plenil jeho rty, dvojník se mu mezitím velice pečlivě věnoval v kalhotách. Věděl, že dlouho nevydrží. Jeho ukájející návyky byly tak žalostně ochuzené, že během chvilky v dlani ucítil to známé tepání, následované štědrou sprškou spermatu. Severus se mu při vyvrcholení zakousl do ramene a pak mu jen masivně funěl na krk.
„Ty sis užil, ale co já?“ pohladil ho dvojník ve vlasech a pak za ně lehce zatahal, aby konečně vyprostil svoje nebohé ramínko z drtivého sevření Severusových čelistí.
„Ty?“ zeptal se Severus zmateně, když začal pomalu přicházet k sobě. Přece jen, ta šoková vlna z právě prožitého orgasmu, po tak dlouhé době ...
„Ano. Já.“ řekl jeho dvojník a pak ho bez varování chytl za zadek, lehce ho nadzvedl aby ho celkem svižným krokem odnesl zpátky do ložnice, odkud mu Severus dnes už jednou utekl. V ložnici ho pak s vysíleným heknutím odhodil na postel. Přece jen, i když byl Severus vyzáblý jak tyčka, do ložnice to bylo deset kroků. Deset!
Severus se na posteli začal pomalu vzpamatovávat z toho, co se vlastně právě stalo. Jeho dvojník se mezitím začal velice provokativně svlékat. Panečku, to byl pohled! Severus si chtivě olízl rty a jen matně si uvědomoval, jak splašeně mu bije srdce.
„Líbí se ti, co vidíš?“ zavrněl jeho dvojník a hodil po něm košili. Severus zasněně přikývl a pak se začal taky svlékat. Nebo spíš, nějak se zbavovat svých svršků. Dostat se z košile, která se sestávala jen z podlouhlých cárů, bylo vážně umění. Několikrát se do cárů zamotal, jednou se málem uškrtil, ale nakonec dosáhl požadovaného. Byl svlečen! Když se pak chtěl konečně vymanit z kalhot a hlavně z potřísněných trenclí, jeho - již nahý – dvojník, ho zarazil.
„Já sám. Lehni si.“ zavrněl a po kolenou k němu po posteli dolezl. Severus se zatajeným dechem sledoval jeho počínání. Během chvilky byl zbaven i těchto přebytečných kousků oděvu a jeho perverzní dvojník se mu uvelebil mezi stehny. Škádlivě ho pohladil po vnitřní straně stehna a po druhém mu provokativně přejel jazykem. Severus se jen bezmocně zachvěl. Tohle bylo příliš. A přitom to rozhodně nebylo dost. Potřeboval víc.
„Řekni mi, Sssevie, co bys rád?“ zavrněl a mlsně si přejel jazykem po rtech.
„Cokoliv.“ řekl Severus a doslova zaúpěl, když ho jeho nemravné dvojče vzalo do úst. Automaticky mu vyrazil boky vstříc, zatímco se v zádech prohnul doslova nelidským způsobem a jeho dvojník ho musel surově chytit za boky a vtlačit zpátky do matrace, pokud nechtěl zemřít na zadušení ... de facto svým vlastním penisem. Pobaveně se nad to paradoxní myšlenkou pousmál a pak se začal Severusovi náležitě věnovat. Netrvalo dlouho a Severus opět začal tvrdnout. No není se čemu divit, že? Po tak nelidsky dlouhé době odříkání. Jeho dvojník si s ním hrál a škádlil ho všemi možnými způsoby, až nakonec Severus nebyl schopný jediné souvislé myšlenky a jen ztraceně sténal pod náporem všech těch příjemných vjemů.
„Ohh, Sssevie, prosím.“ zasténal Severus a jeho dvojník si ho nechal vyklouznout z úst a překvapeně se na něj podíval.
„O co prosíš? Pověz. Co mám udělat.“ zašeptal, zatímco si hrál s jeho varlaty a občas provokativně pohladil jeho malý vstup.
„Chci víc.“ zasténal Severus a pro názornost ještě víc roztáhl nohy. Jak necudné.
„Chci tebe.“ řekl naprosto vážně a pak si ho k sobě přitáhl pro vášnivý polibek. Jednu ruku mu vpletl do vlasů a druhou šátral kdesi bokem, ve směru nočního stolku. Když se mu pak podařilo vylovit z něj bůh ví jak starou tubu s lubrikantem, vítězoslavně ji vnutil svému dvojníkovi do dlaně. Ten se jen pobaveně uculil a zručně začal Severuse připravovat na svůj vpád. Štědrou dávkou obdařil jak svoje prsty, tak jeho lákavý otvor, do kterého se okamžitě začal dobývat. A Severus pod ním sténal a žádal víc, jak ta nejlevnější a nejnadrženější vykonavatelka nejstaršího řemesla.
„Mmm, Sssevie, vážně to tak moc chceš? Ukaž mi, jak moc.“ vrněl mu dvojník do ucha a Severus mu bez váhání vyrazil boky vstříc proti dobyvačným prstům, které ho přiváděly za hranici příčetnosti. Když pak jeho dvojník lehce změnil úhel, pod kterým do něj přirážel a přejel prsty přes jeho prostatu, Severus zasténal tak hlasitě, že to muselo být slyšet až v sovinci.
„Prosím . . .“ zasténal Severus a mohutně přirazil proti dvojníkovým prstům. Ten se jen usmál a prsty z něj vytáhl. Severus jen tiše zamručel nad náhlou ztrátou zdroje slasti, vzápětí ale na svém vstupu ucítil dvojníkovu chloubu. Ten pocit byl naprosto neskutečný. Potřeboval víc. Mnohem víc. A hned! Pevně ho chytil do dlaně a sám ho nasměroval tam, kde ho potřeboval nejvíc. A pak proti němu jeho dvojník přirazil a znovu a znovu, dokud v něm nebyl až po kořen. Severus ztěžka vydechl a boky mu začal vycházet vstříc. Během okamžiku byl totálně ztracen v brutálním tempu, které bude na svém pozadí zaručeně cítit ještě několik následujících dní. Ale pro tento okamžik, zrovna teď mu to bylo upřímně úplně jedno, protože nebyl schopen žádné smysluplné myšlenky. Všechno se rozplynulo a zůstal jen pocit dech beroucí slasti, která mu prostupovala celým tělem, zvláště, když jeho dvojník přesně trefil to jedno místečko, které ho přivádělo do stavu čiré extáze.
Cítil, že už dlouho nevydrží a věděl, že jeho dvojník je na tom stejně. Byl tak blízko, TAK zatraceně blízko! Ještě pár tvrdých přírazů, ještě jeden, prosím, víc!
Před očima se mu doslova zatmělo, když se jeho tělem rozlila uspokojující vlna uvolnění a kýženého orgasmu. Měl pocit, že v životě ještě nikdy nevyvrcholil takhle mohutně, protože se mu zdálo, jako by se celý roztříštil na milion kousků, každý střípek plný touhy, slasti a uvolnění.
„SEVERUSI?!“ ozval se najednou cizí hlas nepříjemně blízko jeho hlavy. Zmateně zamrkal a zatímco ztěžka oddechoval, snažil se hlas někam zařadit.
„Severusi, slyšíte mě?“ ozvalo se znovu a malátnému Severusovi došlo, že to je hlas madam Pomfreyové. S hrůzou sebou trhnul a posadil se na posteli. Když se rozhlédl kolem, došlo mu, že rozhodně není ve svých komnatách. A že mu mezi nohama neleží jeho perverzní dvojník. A také že není nahý a že rozhodně právě neměl sex. Tedy, nejspíš.
„C-co se to děje?“ vyrazil ze sebe s obtížemi a překvapilo ho, jak nelidsky nakřáple jeho hlas zní.
„Měl jste nehodu během výuky. Ležíte tu už tři dny naprosto bez hnutí a nikdo nebyl schopen vás vzbudit.“ oznámila mu a začala ho okamžitě prohlížet, jestli nejeví nějaké další známky záhadné nemoci. Severus nasucho polknul. Tohle z hlavy jen tak nedostane. Rozhodně ne potom, když právě ...
„Myslím, že už budete v pořádku.“ řekla madam Pomfreyová, když skončila s prohlídkou zkoprnělého Severuse, který se stále snažil navázat pevný kontakt s realitou.
„Pokud byste na sobě pozoroval nějaké neobvyklé změny, okamžitě se sem vrátíte, ano?“ podívala se na něj, ačkoliv věděla, že zrovna on radši umře klidně i na obyčejný kašílek ve svém sklepení, než aby se snížil k vyhledání něčí pomoci.
„Samozřejmě.“ odpověděl jí chladně a jak jen nejrychleji mohl, vyhrabal se z postele, vymotal se ze svého hábitu a tiše jako stín zmizel z ošetřovny, směrem zpátky do svých komnat. Potřeboval si v klidu uspořádat myšlenky. O samotě.
