Kiyrs
Řítil se davem lidí, lokty si prorážel cestu. Na křižovatce si troufl ohlédnout se za sebe. Bleskově přelétl dav lidí bystrým pohledem, ale nikdo ho však nezahlédl. Ale stejně se nesměl zdržovat. Jeho pronásledovatel byl nevyzpytatelný jako jarní počasí. Jako blesk s dlouhými vlajícími vlasy prolétl mezi projíždějícími auty, nehledě na jejich hlasité troubení.
Teprve když se dostal do portálu, si mohl zhluboka oddechnout. Tělem mu projelo známé mravenčení, jak se jeho atomová struktura rozkládala a znovu skládala podle souboru uleženého v TICHAu a pak… byl klid. Portál se otevřel před branou gymplu, kde už na něj čekali jeho spolužáci.
„Jéé, Kiyrsi, my už jsme se tě nemohli dočkat.“ zaznělo sborem, když se vysoký sedmnáctiletý mladík objevil u brány.
Kamarády je nazvat nemohl, na to je neměl tak rád. Vůbec mu na nich nezáleželo. Drželi se při něm jen proto, že se ho báli. Vlastně – ani nevěděl proč, nepřipadal si něčím zvláštní nebo odlišný od ostatních. Prostě všem vždycky řekl to, co měl na jazyku. A pokaždé měl pravdu.
Nudné vyučování se táhlo neuvěřitelně dlouho. Strašná nuda. Snad jen při obědě nastalo trochu vzruchu. Největší rváč školy – Maars si totiž nedokázal připustit, že ho právě on dokázal porazit. A proto se do něj v jídelně pustil.
„Áá, náš vyparádičkovanej machr by si rád promluvil osobně, že?“ pronesl šišlavým hlasem, když se rváč objevil těsně za ním a uštědřil mu herdu do zad.
„Cha, jaks na to přišel? Pojď ven. Hned.“ zasyčel mu Maars do ucha, rukama se opíraje o jeho ramena a během okamžiku si to už rázoval ke dveřím. Kiyrs ho ale nebral na vědomí a dál se hůlkami rýpal ve školní stravě. Nutno dodat, že ne příliš chutné.
„Ehm, ehm.“ ozvalo se nad ním po chvíli odkašlání. Znuděně kývl hlavou nahoru.
„Co zas?“ zavrčel otráveně.
„Říkal-jsem-že-jdeme-ven.“ odsekával Maars nasupeně, v tváři celý rudý.
„Chm, a můžeš mi laskavě říct“ protáhl tu větu do neskutečné délky jako malý předškolák „co z toho budeš mít? Stejně na mě nemáš.“ vmetl mu pravdu do očí a dál se hůlkami rýpal v něčem, co na něj každou chvíli svůdně pomrkávalo.
Najednou ucítil, jak ho vzal za límec a zvedl ze židle. Ta s práskotem spadla na zem a v jídelně se najednou rozhostilo ničím nerušené ticho. Všichni totiž napjatě čekali, co se bude dít dál. Dvě největší esa školy v sobě. To bude něco.
„Co si to jako dovoluješ?“ vyštěkl Kiyrs naštvaně a elegantním pohybem ruky si smetl z ramene neexistující smítko.
„Si myslíš, že když zvládneš každýho tady na škole, že ty samý fígle platí i na mě? Se teda pleteš hošánku.“ vyplivl na něj naštvaně a bez varování mu jednu pořádnou vrazil. A než se kdokoliv z přihlížejících stačil vzpamatovat, rvali se ti dva jako psi.
„Klid tam vzadu!!“ ozval se najednou pronikavý hlas ředitelky.
„Oba okamžitě za mnou. A bez protestů!“ vykřikla a počkala, než se k ní ti dva hříšníci dostali přes dav zvědavých spolužáků.
*-*
„Tohle bylo naposledy, je vám to jasné?“ opakovala jim nejmíň posté.
„Ale to vám říkám na rovinu, na této škole se podobné chování nikdy netrpělo. Takže byste měli být více než rádi tomu, že se na váš přestupek dívám s přivřenýma očima. Ještě jednou a letíte oba pryč. Zatím dostanete jenom napomenutí, ale příště…“ nechala viset nedokončenou větu ve vzduchu. Oba se na sebe podívali a pak jí na to přikývli.
„Tak dobrá, můžete jít. A …“ podívala se na hodiny „do vyučování se už ani nevracejte. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ odpověděli jí sborem a než stačila mrknout, byli oba pryč. Bez jediného slova seběhli po schodech dolů do šaten, aby se přezuli a vzali si svoje věci.
*-*
O deset minut později.
*-*
„Kiyrsi! Počkej!“ ozvalo se za ním, na druhém konci bloku. Zastavil se a otočil za povědomým hlasem. ,To snad ne´ blesklo mu hlavou, když si uvědomil, že se za ním řítí Maars. ,Vždyť bydlí na druhým konci města, tak co blbne?´
„Huh, Kiyrsi, no konečně.“ vyrazil ze sebe udýchaně, když k němu doběhl.
„Co zase chceš?“ zeptal se ho ne zrovna milým hlasem.
„Domluvit se s tebou.“ vyhrkl mezi oddechováním. Kiyrsovi spadla čelist.
„Co-cože? Si upadl, ne?“
„Ne, fakt ne. Jen mě chvíli poslouchej. Já vím že se chovám strašně, ale aspoň si mě vyslechni, jo?“ začal, když se konečně uklidnil po rychlém běhu.
„Víš, se nedokážu kontrolovat, ale naši by mě asi zabili, kdyby mě ze školy vykopli. Proto s tebou chci příměří. Aspoň ve škole. Vlastně, chci tě požádat o pomoc.“ Kiyrs ho nenechal domluvit a už mu prsty luskal před obličejem.
„Hele, kámo, se vzpamatuj, ne? Fakt nepobírám, co to tady meleš za ptákoviny, to ty jseš ten, co dělá bordel, ne já. To ty dycky začneš, nebo si už nevzpomínáš?“
„Já vím a právě proto. Jen bych tě chtěl o něco poprosit. Když zas začnu vyvádět, abys mě nějak … já nevím … zklidnil.“ škemral téměř jako malý děcko, co chce lízátko.
„A co bych z toho jako měl, hm?“
„Cokoliv. Jen si řekni. Já se na týhle škole prostě musím udržet… I za cenu toho, že se před tebou, zrovna před tebou … takhle shazuju.“
„Fajn“ zablesklo se mu v očích.
„Tak to beru. Ale to co budu chtít, si vyberu. Někdy.“ řekl a aniž by se nějak „rozloučili“ tak se otočil a dál si vykračoval domů.
*-*
Otočil klíčem v zámku a hned jak vešel, tak mu bylo jasné, že doma nebude sám. Jeho o dva roky starší sestra Haru si domů zase přivedla houf kamarádek a beztak budou štěbetat až do tmy. Jako babky na trhu. Potichu si svlíkl bundu a doslova po špičkách se plížil do obýváku. Ale jako na potvoru si ho jedna z holek všimla a spustila povyk.
„Kiyyyyyyrsiiiiiii!“ doslova zavřískla jeho sestra a než se stačil vzpamatovat, byl vtažen do houfu devatenáctiletých puberťaček.
„Zrovna se tady bavíme o klucích z gymplu, kam chodíš. Tak povídej, co o nich víš.“ doslova mu přikázala a hodila mu svazek fotek s rudě zakroužkovanými hochy. Zhluboka se nadechl a spustil. Připadal si jako jedna z těch holek, jako drbna. O každém něco řekl, ať už to byla pravda nebo to jen matně tušil. Jako eso gymplu měl prostě přehled víceméně o všech studentech. A tak povídal a povídal, a fotek jako by vůbec neubývalo. Zato čas jen letěl.
„A co tenhle? No není krásnej, holky podívejte na ty jeho megaúžasný oči.“ rozplývala se náhle jedna z nich nad fotkou, kterou vytáhla neznámo odkud. Najednou mu kdosi vytrhl všechny zbývající fotky z rukou a nahradil je tou jedinou. Nezakroužkovanou. S blonďatým mladíkem, kterému byste nehádali víc jak čtrnáct. A s průzračně modrýma očima a šibalským úsměvem.
„Toho … toho neznám.“ vyhrkl překvapeně. Jeho srdce, jako by se najednou zbláznilo. Cítil, jak se mu do tváří hrne horko a po zádech mu přebíhá snad milion mravenčích nožiček.
„Tak to se ani nedivím. On ani na gympl nechodí. Prostě jsem ho jednou potkala, tak jsem si ho hned musela vyfotit. Stejně jako ostatní. No, tak dál.“ Podala mu další fotku a on byl nucen odložit fotku a pokračovat v povídání.
„Uááá!“ vykřikla najednou jedna z nich, až všichni nadskočili nejmíň o deset centimetrů.
„Vždyť už je dávno tma! Naši mě zabijou.“ vzlykla na oko dramaticky a už se loučila s jeho sestrou a ostatními. Během mžiku byla pryč.
„Mm … tak by jsme to už měly taky skončit, ne?“ podívala se po kamarádkách Haru.
„Jasně. Tak čau, zítra.“ rozloučily se holky a jedna po druhé odcházely. Na zemi po nich zůstala jen hromádka fotek.
„Haru?“ zeptal se jí, když se za poslední dívkou zavřely dveře.
„Mm?“
„Můžu si půjčit jednu fotku?“ zeptal se a cítil, jak rudne až za ušima.
„Co-co-co-co-cože?!!“ rozkašlala se překvapeně jeho starší sestra. Pak jí ale došlo o co ji žádá a začala se smát.
„Takže je to pravda? Že můj malý milý bratříček touží po chlapečcích? No teda, světe drž se.“ vyhrkla mezi záchvaty smíchu. Kiyrs se nafoukl jako balon.
„Nedělej si ze mě srandu!“ vyštěkl naštvaně.
„Já si ji z tebe přece nedělám.“ řekla mu sladce.
„Však já moc dobře vím, že jste se s holkama taky olizovaly, když vám bylo patnáct. Kdo ví, jestli to neděláte i teď.“ vyprskl na ni svoje.
„Uh.“ zarazila se najednou.
„Ty malej drzej ….!“ vyjela po něm s rukou napřaženou k facce.
„Opovaž se to někomu říct!“ zastavila se pár milimetrů od jeho tváře.
„A co z toho budu mít? Hm?“ usmál se na ni jak na malou holčičku, které spadl míč za vysoký plot zahrady, která patřila „strašlivému“ sousedovi.
„Tu fotku. Fotku za mlčení, co ty na to?“ zeptala se ho doslova se zoufalstvím v očích.
„Souhlas.“ přikývl s naprostým klidem zkušeného „vyděrače“, zatímco uvnitř doslova zářil štěstím, že tak snadno získal tu fotku. Fotku klučiny, ze kterého se mu vzrušením točila hlava.
„Tady ji máš, ty jeden …“ zasyčela na něj a než se nadál, byl i s fotkou násilně vyhozen z jejího pokoje. Zapadl do svého malého království a víc než hodinu jen tak ležel na posteli a zasněně zíral na fotku.
„Kyiiiii?“ ozval se najednou za dveřmi hlas jeho matky, která se právě vrátila z práce.
„Pojď dál.“ vyzval ji a fotku honem schoval pod polštář.
„Půjdeš s námi na večeři, že ano broučku?“ položila mu otázku, ale on předem věděl, že se tato fráze nepovažuje za otázku … ale za rozkaz.
„Hm.“ zabručel nezúčastněně.
„Kdy?“ obrátil se na ni.
„Teď hned broučku. Neboj, bude se ti tam líbit. Je to nová restaurace, malinká, ale roztomilá.“ zašvitořila a než stihl mrknout, byla zase pryč. Že tu byla, prozrazovaly pouze dokořán otevřené dveře a závan drastického parfému.
Nasupeně se vyhrabal z postele, zavřel dveře a rozvalil skříň. Jak seděl s holkama v pokoji, načichla mu košile všemi jejich voňavkami. Připadal si jak reklama na novou parfumerii. Znechuceně k sobě přičichl a pak košili jediným trhnutím svlékl. Hodil ji někam za sebe a chvíli mžoural do skříně. Nakonec šáhl po černočerné košili, která lehce odrážela světlo až to vypadalo, že je ze saténu. Navlíkl ji na sebe, pár knoflíčků nechal jen tak ze zvyku rozepnutých, z pod polštáře vytáhl fotku a pečlivě ji schoval do kapsy. Ještě jednou se ohlédl a pak se šel do chodbičky obout. Haru už byla připravená, což ho mírně zaskočilo. Vždycky se chystala nejmíň půl hodiny a další půlhodinu ještě poletovala po bytě a hysterčila, že nestíhá, že určitě něco zapomněla … Vrhl na ni udivený pohled, který mu oplatila vypláznutím jazyka. Byl si celkem jistý, že se s ním pár dní nebude bavit a bude se mu obloukem vyhýbat.
„Zlatíčka moje…“ vydechla jejich maminka, když se konečně také vykodrcala. Kiyrs přepnul na autopilota a nechal se vláčet večerními ulicemi. Připadal si jako nepotřebná šála, když vlál neznámo kam.
Probral se, až když ho zatáhly do maličké evropské restaurace. Číšník je ochotně zavedl ke stolu, kde už sedělo několik lidí. Nikoho z nich neznal. Jak by také mohl.
Večeře probíhala celkem v klidu, i když … nutno dodat že krapet škrobeně.
„Eh … eheheh … s dovolením, prominte … pardon.“ ozvalo se najednou někde za ním. Ohlédl se a spatřil těsně u sebe záda blonďatého mladíka, který se se sklenicí vody snažil dostat na své místo skrz natěsnané stolky a židličky.
„Tys do mě strčil!“ ozval se najednou hluboký výkřik. A pak to šlo ráz na ráz. Dotyčný strčil do mladíka se sklenkou, ten neudržel rovnováhu a celý obsah vylil na Kiyrse.
„TY JEDEN!“ vykřikl a jedinou ranou mladíka skolil k zemi. Že ho polil náhodou a nechtěně mu bylo naprosto jedno. Jediné, co ho teď zajímalo ze všeho nejvíc, byl nepříjemný pocit na krku a zádech, jak mu voda ze sklenice tekla v pramíncích dolů, ke kalhotám. Najednou ho někdo popadl zezadu za ruce a ne zrovna jemně ho vyprovodil z restaurace. Během vteřiny ze dveří vypadl i mladík. Nikde nesvítila jediná lampa, takže mladíka pořádně neviděl. Jediné světlo k nim pronikalo z oken restaurace.
„P-p-prominte, já se moc omlouvám. Já – já nechtěl … víte ono … já“ koktal zmateně mladík. Vůbec nebral na vědomí, že se mu snaží omluvit, popadl ho za límec a odtáhl ho do blízké temné uličky. Prudce jím hodil o zem až mladík bolestí vyjekl.
„Au.“ zašeptal tiše a chytil se za nos. Na dlani mu zůstal tmavý flek. Krev. Jeho vlastní krev! S hrůzou v očích se podíval na toho agresivního cvoka.
„Nefňukej tam jak nějaká děvka ty malej …“ zasyčel zlostně a pomalými kroky se k němu blížil. Najednou zafoukal silný vítr a mraky na obloze se kousek posunuly. Temnou uličku zalilo stříbřité měsíční světlo a ozářilo oba hochy.
Kiyrs zalapal po dechu. To není možné. Před ním se choulil mladík z té fotky! Stříbřitá záře měsíce osvětlovala jeho tvář, jeho jemné rysy. Krátké blonďaté vlasy mu mírné vlály ve večerním větříku, v průzračně modrých očích se odrážely měsíční paprsky a leskly se v nich slzy bolesti, které mu tekly i po tvářích. A z nosu se mu valilo strašně moc krve. Už se ji ani nesnažil zachytit kapesníkem, prostě si ji nechával téct na bílé tričko. Jenom tam seděl na zemi a vyděšeně zíral na Kiyrse. Byl jím naprosto ochromen.
„Promiň.“ zašeptal najednou a dvěma kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. Jako by mu teprve teď došlo, jak se choval. Natáhl k němu ruku a pomohl mu na nohy Pak vytáhl z kapsy kapesník a začal mladíkovi před sebou jemně otírat slzy a krev.
„Víš ty co? Znovu se posaď a zakloň hlavu.“ řekl mu a pomohl mu znovu si sednout na špinavou ulici. Sám si sedl za něj a opřel ho o sebe.
„Co to děláš?“ vyjekl překvapeně, když ho na sebe doslova položil.
„Netrhej sebou tolik, jo? Když takhle chvíli vydržíš, tak to přestane. Zlomený to nemáš.“ dodal po chvíli, kdy mu rukou znalce prohmatal nos. Držel mu kapesník u nosu a pohledem se mu vpíjel do očí. Byl tak krásný. Opravdu nevypadal na víc, jak na čtrnáct. A v očích se mu leskly žhavé ohníčky nezbednosti. Určitě to je pěkný divoch pomyslel si a v duchu se nad tou myšlenkou usmál.
„To už bude dobrý, ne?“ pípl mladík nesměle po pěti minutách. Přítomnost toho kluka ho znervózňovala. Bůh ví proč, jako by se mu najednou zbláznilo celé tělo. Měl pocit, že má horečku, po celém těle cítil vzrušující mravenčení a jeho srdce navíc bušilo jak splašené. Už tak byl zmatený kvůli svým touhám a teď tohle. Dostal se do blízkosti mladíka, který ho chtěl nejdřív zmlátit a pak, jak vyšel ten měsíc, si to náhle rozmyslel. Zajímalo by ho, proč.
„Myslíš?“ zeptal se ho a pomohl mu vstát. Trochu zavrávoral, tak ho pevně chytil kolem pasu.
„Dobrý?“ podíval se na něj s úsměvem. Tvářil se tak zvláštně. Trochu si ho k sobě přitáhl a upřeně se mu díval do očí.
„Jo.“ vydechl maličký omámeně.
„Teď už jo.“ dodal a nespouštěl pohled z jeho rtů. Jaký to asi je, líbat se s klukem? běželo mu hlavou.
„Nechceš doprovodit domů?“ zeptal se ho najednou.
„Ee?“ vyhrkl překvapeně.
„Em…klidně.“ usmál se a opatrně se vykroutil z jeho objetí.
„A kde bydlíš?“
„Na Waystonský. Až na konci, přesně v ohybu řeky.“ To je na druhým konci města!
„Fajn. Jo … já jsem Kiyrs.“ řekl a podal mu ruku.
„Lischi.“ odvětil a ruku přijal. Při stisku jím projela silná vlna vzrušení. Chvíli šli naprosto mlčky, ale potom se rozpovídali. A začal Kiyrs. Ještě předtím ale napsal rychlou zprávu, že dnes přijde pozdě, že ho doma nemají čekat. To samé o zdržení po chvíli napsal i Lischi. Ovšem s tím rozdílem, že se domů vrátí … jenom neví kdy.
Asi po půl hodině si Kiyrs teprve uvědomil, že ho Lischi vede oklikou. Na Waystonskou se dalo jít i kratší cestou. Chtěl se ho na to zeptat, ale pak si to rozmyslel. Pevně věřil, že ho mezitím dokáže okouzlit natolik, aby si aspoň vyměnili čísla, nebo se stali kámoši. Když už ho objevil, nechtěl se ho vzdát.
*-*
„Juj, to je zvláštní téma.“ vyhrkl najednou. Zrovna se totiž bavili o homosexuálech a jejich problémech, které mají ve společnosti. Ani netušil, jak se k tomuhle dostali. Prostě to tak nějak vyplynulo z hovoru.
„Ale není. Jen je to prostě pořád tabu. I když … spoustě lidí to už přestává vadit.“ namítl Kiyrs a bedlivě sledoval jeho obličej. Už dlouhou dobu šli strašně pomalu. Jakoby se ani jednomu nechtělo ukončit jejich rozhovor moc brzy.
„To je sice fakt, ale i tak to mají hrozně těžký. Si vem, že třeba … no, kdybych já … čistě hypoteticky … byl „teplej“ doslova šeptal „naši by to asi nepřežili. A i kdybych si třeba někoho našel, tak bych s ním nemohl ani být.“ řekl smutně. Najednou si uvědomil, co vlastně řekl a rychle dodal: „Ale doufám, že si teď nemyslíš … že jsem … že jsem …“ začal koktat, když se Kiyrsovi podíval do očí.
„Ne-e“ uklidňoval ho naoko.
„To bych si o tobě nikdy nemyslel.“ Teď nebo nikdy povzbuzoval se v duchu.
„A hm… co bys udělal, kdybych tě třeba já … teď hned a tady políbil?“ zeptal se ho přímo. Překvapeně polkl. To bych byl v sedmým nebi blesklo mu v hlavě.
„Já … já nevím.“ vykoktl a tím kladně potvrdil Kiyrsovi předtuchy. Ten už na nic nečekal a jediným krůčkem překonal vzdálenost, která je oddělovala. Chytl ho kolem pasu a druhou rukou mu nadzvedl bradu. Díval se mu do očí a jejich dech se zrychloval. Začínal cítit jisté napětí v kalhotách … Pak se prostě sklonil a přitiskl své rty na ty jeho.
Rázem, jako by ho probil drát pod napětím. Tak silná vlna vzrušení jím projela. Zavřel oči a nechával se unášet to krásou. Lischi nejdřív stál jak opařený, ale pak se také zapojil. Jediné, co mu ještě stihlo problesknout hlavou byla myšlenka, jaké je štěstí, že to vzali oklikou a nikdo je tady nemůže vidět. A pak už na nic myslet nedokázal.
Kiyrs líbal jeho rty jako by líbal ten nejvzácnější poklad. Lehce si s nimi hrál, občas je lehounce skousl. Cítil, jak se k němu víc přitiskl a to ho ještě víc vzrušilo. Hladil ho po zádech a občas druhou rukou nenápadně zabloudil k jeho kalhotám. Lischi se pokaždé prudce nadechl a ještě víc se k němu přitiskl. Z počátečního něžného líbání se stala vášnivá hra, ze které nebylo úniku. Kiyrs ho nenápadně odváděl do malého háječku, aby byli skryti mezi stromy. Zastavil se pod břízou a Lischiho o ni jemně opřel. Skrz husté koruny na ně svítily paprsky měsíce a oba je zalévaly stříbřitou září.
„Vypadáš tak kouzelně“ vydechl Lischi a dál pozoroval Kiyrsovu ozářenou tvář.
„Ne … to ty vypadáš kouzelně.“ oponoval mu Kiyrs a zasněně se probíral jeho vlásky.
„Já …“ začal Lischi tiše. Kiyrs se k němu víc přitiskl, ale pořád mu upřeně hleděl do očí. Zajímalo ho, co má maličký na jazyku.
„Já … je to bláznivé.“ vyhrkl najednou.
„Asi je moc pošetilé ti teď říkat … že jsem se do tebe zamiloval, že?“ vykoktal nakonec, celý rudý. Chvíli se jen pozorovali a pak Kiyrs prolomil to šílené ticho.
„Ne, to není. Protože já to cítím úplně stejně.“ lehce ho políbil na rty.
„Řekni, kolik ti vlastně je?“ zeptal se ho najednou. Lischi se mírně zarazil.
„Hádej.“ usmál se pak na něj.
„Mm … patnáct?“ nadhodil tázavě. Odpovědí mu bylo záporné kroucení hlavou.
„Proč to vlastně chceš vědět?“ zeptal se ho Lischi po pár minutách, kdy se jenom pozorovali a představovali si nemožné.
„Já o tobě chci vědět úúúplně všechno.“ pronesl Kiyrs sladkým hláskem a políbil ho na nos.
„Je mi čtrnáct. Už týden. Mm… a ty?“
„Sedmnáct … snad se tě to - nezastraší.“ usmál se na něj, ale v hloubi duše mu začal hlodat červíček pochybností. Co když jsem na něj moc starý? Co když si bude myslet, že jsem jen nějakej úchyl? Co když …
„Na co myslíš?“ ozvalo se mu najednou těsně před obličejem. Trhnutím hlavy se probral z transu.
„Na tebe … a na ty tvoje krásný rtíky.“ Lischi vyvalil oči.
„Lhát se nemá.“ káravě zdvihl ukazováček, ale v očích se mu blýskaly nezbedné ohníčky.
„Dobře. Dobře.“ zvedl ruce na obranu „myslel jsem na tvoje nádherný tělo. A jaksi se mi to vymklo kontrole.“ výmluvně kývl hlavou ke svému klínu. Lischi si teprve teď uvědomil, že ho něco mírně tlačí do stehna. Najednou nevěděl jak má zareagovat. I on měl v kalhotách menší problémek … ale zase nechtěl vypadat jako laciná děvka.
Chvíli se propalovali pohledy a oběma bylo jasné, co se tomu druhému honí hlavou.
„Chceš to … Lischi?“ zeptal se Kiyrs po pár minutách. Okamžik bylo ticho …
„Já … já nevím … já jsem ještě … nikdy …“ začal se zadrhávat.
„To já taky ne.“ zrudnul.
„Ale … můžeme se to … navzájem naučit.“ pronesl povzbudivě. V odpověď mu bylo Lischiho lehké přikývnutí.
Kiyrsovi poskočilo srdce. Měl pocit, jako by byl v extázi. Pevně ho objal a lehce ho položil do hebkého mech. Lehl si vedle něj a začal ho líbat. Přitom mu rukou zajel pod tričko a prsty přejížděl po jeho horké kůži. Dráždil jeho bradavky, dokud neztvrdly vzrušením. A najednou, aniž to postřehl, na něm Lischi obkročmo seděl a obratně mu rozepínal košili. Knoflíček po knoflíčku … a přitom se na něm tak vzrušivě pohyboval! Kiyrs měl co dělat, aby se dokázal ovládat. Nechtěl ho vyděsit tím, že by se na něj zvířecky vrhl a doslova tvrdě vojel. To nechtěl. Ale ten kluk s ním dělal takové věci!
S naprostou něžností, kterou v sobě dokázal najít, Lischimu sundal tričko, na kterém byly kapky zaschlé krve. Pak ho k sobě přitáhl, takže se dotýkali holou kůží. Bylo to tak vzrušující! Líbali se a jejich jazyky tančily pradávný tanec, starý jako lidstvo samo. Zajel mu rukama do vlasů a víc ho k sobě přitiskl. Byli si sobě tak blízko. Tak … blízko …
Lischi si hrál s jeho ušním lalůčkem, přejížděl po něm prsty, potom také rtíky a jazykem. Měl pocit, že exploduje. Sám se sobě divil, kde se to v něm bere. Kde se v něm bere ta vášeň a chtíč. Ta odvaha … a sebejistota. V duchu si šeptal Kiyrsovo jméno. Byl tak … nádherný. To jeho tělo. Nebyl žádná suchotinka … začínal se stydět za svoje – nic.
„Lischi.“ vydechl namáhavě. Stálo ho čím dál víc úsilí zůstat v klidu. Pevně ho chytil za boky a ještě víc ho přitlačil ke svému klínu. Chtěl ho. Tak strašně moc ho chtěl!
Silou se s ním otočil, takže teď byl nahoře on. Díval se na Lischiho, vtiskl mu polibek na rty a pak si motýlími polibky začal značit cestu dolů. Jazykem obkroužil bradavky, značil si cestičku k pupíku. I zde se na chvíli zastavil, obkroužil ho a pak pokračoval níž. Níž a níž. Narazil na lem kalhot. Zvedl oči a střetl se s jeho vzrušeným pohledem. Snad na něj nejsem moc rychlej blesklo mu ještě hlavou, než mu rychle rozepnul knoflík a zip. Vytáhl se znovu nahoru, přisál se k jeho rtům a rukou mu zajel za trenýrky. Lischi se napnul a pevně se chytl Kiyrse za ramena. Tak silně, až Kiyrs sykl.
Začal ho jemně zpracovávat.
„Ohh … Bože … Kiyrsi …“ vydechl trhaně když vyvrcholil. Podíval se mu do očí. Chtěl vědět, co se mu honí hlavou.
Vypadal spokojeně. Lehce se na něj usmál. V očích se mu zableskly nezbedné ohníčky. Vášnivě přejel Kiyrsovi po těle. Stále ještě měli oba kalhoty. Ale Kiyrs je měl zapnuté a to se mu nelíbilo. Stejně elegantně jako kočka se vleže protáhl a pak … během jediné sekundy … se posunul k jeho klínu. Obratně mu rozepl kalhoty a začal si s ním hrát. V hlavě mu hlodala myšlenka … jaké to je … mít ho v ústech. Lehce ho políbil na špičku. Ucítil, jak se Kiyrs propnul. Usmál se a lehce po něm přejel jazykem. Cítil, jak je horký, jak pulzuje. Špičkou jazyka ho obkroužil.
Hrál si s ním, jako kočka s myší. Když už cítil … že se blíží k vrcholu, přestal ho dráždit a jen ho hladil po stehnech a po bocích. A pak zase. Zase ho začal dráždit.
„Lischi.“ vyhrkl a najednou vyvrcholil. Lischi se zprvu lekl, ale pak vše spolykal. Ještě jednou ho políbil a posunul se k jeho rtům. Něžně ho políbil, takže Kiyrs mohl cítit chuť své vlastní vášně.
Leželi vedle sebe, ve vzájemném obejmutí, oba naprosto spokojení. Kiyrs došel k závěru, že na samotný akt je přece jen trochu brzy. A zima … Lischi se k němu víc přitulil a lehce ho políbil na nos. Usmál se a zavřel oči. Byl v sedmém nebi. Konečně si ujasnil, kdo ho přitahuje. A mohl si v duchu gratulovat, že v sobě našel tolik odvahy aby … Při té myšlence začal rudnout. Jak dlouho vedle sebe leželi, nikdo neví. Skrz koruny stromů na ně svítily slabé paprsky měsíce …
„Trr trr trr …“ Lischi vyplašeně šátral po mobilu.
„Ano? … Ne … ne … ale jo … jo, jasně. Čau.“ Smutně se podíval na Kiyrse.
„Musím dom. Naši už vyšilujou.“ Doslova z donucení se posadil a natáhl se pro tričko. Nasupeně ho na sebe natáhl a svižně vyskočil na nohy. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na ležícího Kiyrse.
„Ty tu budeš jen tak ležet a čekat, než tě sežerou mravenci?“ zeptal se ho pobaveně.
„Ne … jen se mi nikam nechce. … Bez tebe.“ hlesl tiše.
„Vždyť … to nebylo naposled … nebo snad jo?“ vyhrkl a začaly v něm hlodat pochybnosti.
„To je jasný že ne. To bych nemohl. Jakmile jsem tě uviděl na tý fotce … od jedný holky … nedokázal jsem si pomoct. Okamžitě jsem byl ztracenej. Doslova. Ty tvoje oči, vlásky, rtíky … Já … co takhle … kdyby … kdybychom se stali … přáteli?“ navrhl nesměle.
„Jako … že bysme spolu chodili?“
„Jo. Přesně tak.“ kývl Kiyrs.
Chvíli se pozorovali. Kiyrs měl pocit, že to je nekonečně dlouhá doba. Měl pocit, že se zastavil celý vesmír. Že se čas zastavil a nevěřícně na ně zírá. V duchu se modlil, aby mu řekl to jediné slovíčko. Jediné slovíčko, které by jistojistě změnilo jeho život. Byl ochotný se naprosto změnit. Klidně se přestane rvát a …
„Ano.“ vydechl nakonec Lischi. Nadšeně se mu vrhl kolem krku.
„Bože … Lischi …“ pevně ho sevřel v náručí.
„Já tě … tak miluju.“ vydechl mu do blonďatých vlásků.
„Já tebe taky …“ Okamžik se drželi v objetí, než Lischimu opět začal vyzvánět mobil.
„Ano? … Jo, už jsem na cestě. Čau.“
„Musím.“ řekl ne zrovna šťastně.
„Jdu s tebou.“ usmál se na něj a chytl ho za ruku.
„Tak kudy? Veď mě … ó můj pane.“ otočil se na něj s širokým úsměvem a vtiskl mu pusu na tvář.
„Tudy …“ naznačil druhou rukou neurčitý směr.
„Tak tedy tudy … vzhůru ke hvězdám!“ vykřikl na celé kolo a šťastně se rozesmál. Byl tak šťastný!!!
