Já a agent ... 1.
Jsem rád, že se mi podařilo objevit někoho, jako je Es. Vlastně to bylo tak, že si ona našla mě. Nevím, jak jí vyjádřit díky, páč ona tohle nebere. Je moc skromná, holka jedna.
Jo, vlastně. Krátce o tom co budete číst. Jestli teda neutečete (Jak s oblibou říká). Je to můj příběh. Něco, co mě poznamenalo na celý život a ona jediná mě vyslechla. Bez jediné hloupé poznámky se rozhodla, že můj příběh napíše tak, jak se stal. Bez přikrášlení nebo dokonce zatajení některých věcí.
Fakt dík. Nikdo z mého okolí to už nechce poslouchat.
Ehm, málem bych se zapomněl představit. Jmenuji se Thomas. To stačí.
Před pár léty jsem býval vážně frajírek. Machr, co se s nikým nepárá. A co se nechá vyhecovat ke každý volovině. Jedna taková mě stála svobodu. Jo, nechal jsem se vyhecovat a skončil jsem v báni. Na sedmnáct let. No co … Stejně jsem neměl práci, holka mi zdrhla s mým tajným milencem, je to trochu paradox, ale co nadělám. Stejně to byla obyčejná děvka.
No … první rok byl celkem v poho. Nějak se mi podařilo stát se opět tím frajírkem, ke kterýmu všichni vzhlížej a bojej se ho. Líbilo se mi to. Mohl jsem mít každého, koho jsem chtěl a dozorci se to nikdy nedozvěděli.
Asi v půlce druhého roku jsem si všiml mladíka, který nosil dozorskou uniformu a podle všeho to byl čerstvý nováček. Vypadal jak maminčin mazánek. Vždy vypulírovaný, učesaný, oholený … a naprosto uťápnutej ťulpas. A přesto přese všechno … mi doslova učaroval. Ty jeho křišťálově modré oči … plné rty … byl by hřích se jich nezmocnit.
A tak jsem se mu začal věnovat. Nejdřív jsem několika svým „posluhovačům“ zadal malý bojový úkol. Zjistit mi o tom nováčkovi co nejvíc. Během dvou týdnů jsem ho znal líp než jeho matka. Věděl jsem o něm snad úplně všechno.
Všechno, kromě jeho jména. A to mě zaráželo nejvíc. Nikdo z dozorců mu neřekl jinak než „agente“ nebo „pane“. Takovýmu mláděti. Údajně ho sem přeložili z jedné ze specializovaných věznic, aby se naučil pohybovat i v jiném než „mírumilovném“ prostředí.
Ona specializovaná věznice byla údajně nějaká tajná fabrika, kam posílali jen některé vězně, aby tam dřeli za svoje tresty a odpykali si je tak dřív. Takže tam byli zřejmě hošani, kteří svých „hříchů“ fakticky litovali a jejich chování bylo tedy více než vzorné.
Zato tady … Rvačky, když se dozorci nedívali byly na denním pořádku. Proto byla ošetřovna pořád plná. Ale nikdo to zdá se že neřešil.
Asi po měsíci jsem se dozvěděl, stejně jako ostatní, že „agent“ se má vrátit zpět. Zajímavé na tom ale bylo to, že s sebou měl vzít jednoho z nás. A my sami – sami vězni – jsme si měli určit, kdo z nás to bude. Měli jsme na rozmyšlenou čtyři dny.
Řeknu vám, za celou dobu, co jsem tam zatím byl, jsem se nerval tolikrát jako teď. Chtěl jsem, abych to byl já. V hlavě se mi rodil plán. Chtěl jsem toho „agenta“ jen pro sebe. Nakonec ošetřovna doslova praskala ve švech, ale měl jsem souhlas všech spoluvězňů. Bylo rozhodnuto.
*-*
S pouty na zápěstích i na kotnících mě k večeru naložili do pancéřového auta, „agent“ seděl naproti mně a neustále mě sledoval. Za celou tříhodinovou cestu nepromluvil jediné slovo. A přitom měl tak nádherný hlas. Litoval jsem toho, ale mlčel jsem stejně jako on. Probodával jsem ho pohledem, zkoumal tu jeho andělskou tvář a snažil se představit si jeho tělo bez té … bez té skvěle padnoucí uniformy. Nasucho jsem polkl. Kdyby tak věděl, jak moc mě láká.
Okamžitě po příjezdu mě zavedli k řediteli věznice. Zvláštní tenhle osobní přístup. Trochu mě to zarazilo.
Ve stručnosti mi bylo řečeno, že se můj trest zkrátí na polovic, pokud zde budu „pilně a svědomitě“ pracovat. Jedná se o nějakou sériovou výrobu a následnou montáž vojenských robotů. Poklesla mi čelist.
Takže mě prý pošlou někam na pás nebo budu dělat poskoka. Mohl jsem si vybrat. Zvolil jsem si toho údajného poskoka. Chtěl jsem mít přístup. Být neustále na jednom místě by mě asi zabilo.
Pak mi ještě velice stručně seznámili se zdejšími pravidly a na zápěstí mi připnuli zvláštní blikající náramek. Úplně stejný pak dali také „agentovi“.
„To je jen pro bezpečnost. Většinou nám sem přichází lidé s lehkými tresty za vyjímečně dobré chování, ale vy … vy jste poněkud zvláštní případ. Je zvláštní, že jste se k nám dostal. Vaše chování prý moc vzorné nebylo a ještě ke všemu … ten váš zločin. Hromadná vražda.“ ředitel nevěřícně zakroutil hlavou.
„Tenhle náramek bude sledovat váš pohyb a tady agent“ jemně pokynul na mladíka vedle mě „bude mít proto přehled o tom kde jste. My to vědět nepotřebujeme, ale on vás bude střežit ve dne v noci.“ V duchu jsem se usmál. Takže bude furt poblíž. To vypadá nadějně.
„Za okamžik vás zde provede a ukáže vám, kde budete pracovat. Směnu nastupujete od zítřejšího rána. Do té doby budete ve své cele.“ řekl a podíval se na mě zkoumavým pohledem.
„A … netrpíme zde žádné výtržnosti. Berte to na vědomí.“ dodal a rukou nás vykázal ze dveří.
„Následuj mě.“ vyřkl ten prostý příkaz a mě se srdce rozbušilo jako při maratonu. Ten jeho hlásek … pohladil mě po duši a po těle.
Následující hodinu mě tahal z místa na místo, ukazoval mi jednotlivé části a to bylo vše. Jenom pouhé jméno daného úseku a šlo se dál. Během prvních pěti jsem zapomenul názvy prvních.
Nakonec jsme skončili u čistírny. Aspoň tak se tomu tady prý říkalo. Tahle podlouhlá místnost mě na první pohled okamžitě fascinovala. Vysoká snad osm metrů, první dva metry místnosti byly zkosené a vytvářely tak obrovský „žlab“. A na každé straně byly v metrových rozestupech klasické sprchy, oddělené slabou plastovou deskou.
„K čemu tohle vlastně je?“ nevydržel jsem to se svojí zvědavostí. Překvapeně se na mě podíval. Možná jsem ho vyděsil tím, že umím mluvit.
„Tady … tady se omývají komplet složení roboti. Od olejů a podobně. Ale dřív jak za dva týdny se tu žádný neobjeví. Většina z nich je teď na zkušebně, okolo které jsme šli před okamžikem.“ podíval se na mě a naše pohledy se střetly. Nasucho jsem polkl. Ta křišťálově modrá …
„Už jsme prošli vše, kam by tě mohli poslat. Teď tě odvedu na celu.“ Kývl jsem na souhlas.
Cely se nacházely víceméně hned za čistírnou. Bylo to několik pater malých kamrlíků, natěsnaných vedle sebe, propojených spletitými schodišti.
„Dobře si zapamatuj, kde máš celu. Nejsou nijak označené.“ upozornil mě, když jsme začali stoupat po jednom schodišti. Držel jsem se těsně za ním, pozoroval křivku jeho zad a každou chvíli jsem „nevědomky“ zabloudil k jeho pěknému zadečku. … Takové pokušení!
„Jsme tu.“ řekl najednou a mě to probralo z tranzu. Nějak jsem nedával pozor, kudy a kam jsme šli. To by mohl být možná problém. Stál jsem před nějakými železnými dveřmi a snažil se nedívat dolů. Na můj vkus jsme byli moc vysoko.
„Zítra v šest je tzv. budíček. Budeš mít deset minut na to, aby ses připravil. V šest deset si pro tebe přijdu a odvedu tě na pracoviště. Tady je čip na otevření tvé cely.“ řekl a navlíkl mi na ruku další náramek. Poté mě chytl za zápěstí a názorně mi předvedl jak s čipem zacházet. Zřejmě si vůbec nevšiml že jsem na pokraji extáze. ON se mě dotknul!
„A ještě …“ na chvíli se odmlčel, jako by se snažil vzpomenout si na vše podstatné „… jídlo se automaticky rozdává v celách. Kromě poledního jídla, to dostaneš na pracovišti. To je vše co potřebuješ vědět. Doporučuji ti … pořádně se vyspi, čeká tě hodně náročný den. Nikdo nebude brát ohledy na to, že jsi tu nový. Zatím.“ dořekl a pokynul mi rukou, ať vejdu do cely. Pak na panelu vedle dveří vyťukal nějaký kód a dveře se zavřely.
Osaměl jsem. Pořád jsem cítil ten jeho dotek. Tak obyčejná věc a mě to málem skolí. Zatřásl jsem hlavou, abych z ní dostal ty vtíravé myšlenky. Bohužel … aby se mi to povedlo, musel bych si ji položit na sbíječku aby to mělo nějaký účinek. Nebo bych s ní musel třepat jako s dětským chrastítkem u řvoucího mimina.
Rozhlédl jsem se kolem. Obyčejná postel, záchod, umyvadlo a stolek u stěny vedle postele. Po bližším zkoumání jsem zjistil, že vše je pevně přišroubované k podlaze. S ničím se nedalo hnout.
„Asi mi to tu brzy poleze na mozek.“ řekl jsem si nahlas. Docela mě překvapilo, jak se zvuk v téhle malé místnosti zkresloval. Posadil jsem se na postel a civěl do prázdna. To mučivé ticho narušoval akorát můj dech a tlukot srdce. Pohledem jsem zaútočil na hodinky.
Pět minut … Pět minut … Jsem tu PĚT minut a už mi z toho hrabe! Pět minut …
Z postele jsem se přesunul na podlahu. Dal jsem si nějakých padesát kliků na rozptýlení.
Lehl jsem si na postel …
Otočil jsem se na břicho …
Sedl jsem si na stůl …
V tureckým sedu jsem seděl pod stolem …
Ležel jsem na zemi …
V jednom rohu místnosti jsem dělal stojku …
Šibe mi … Totálně mi hrabe … Zítřka se ani nedožiju! … Nudím se … Z toho ticha mi třeští hlava …
Asi po další hodině, kdy jsem statečně seděl na kraji postele a snažil se silou vůle odšroubovat šroub držící stůl, se najednou ozvalo nějaké šramocení. Málem jsem z toho zvuku vyskočil z kůže. Docela jsem se toho lekl. Pak se zničehonic otevřelo malé okénko na stěně u stolu a ze stěny vyjel tác s jídlem. Jak jinak, tác byl pevně přidělán na jakousi pojízdnou plošinku.
Nějaký hlas mi popřál dobrou chuť a oznámil mi, že na jídlo mám deset minut. Přesunul jsem se na druhý konec postele tak, abych seděl u stolu a začal jsem zkoumat onu stravu.
Vypadalo to … velice, velice zvláštně. Vlastně to vypadalo jakkoliv, jen ne poživatelně. S velkým sebezapřením jsem to do sebe naházel. V podstatě to chutnalo jako břečky, kterými nás krmili u nás. Takže žádná změna.
Po deseti minutách se tác opět odporoučel do stěny a zase jsem neměl co dělat. Bylo to na zbláznění.
S takovouhle budu brzy trpět klaustrofobií.
Silou vůle jsem se dokopal do postele, na hlavu jsem si přitiskl polštář a snažil jsem se usnout. … Nebo snad udusit? …
Vzbudil mě krajně nepříjemný zvuk sirény. Z postele jsem vyletěl jak namydlený blesk. Srdce mi zase vyletělo až do krku a splašeně bušilo. Hned po siréně následoval šramotivý zvuk a na stole se mi objevila snídaně. Stěží jsem ji do sebe nacpal.
Za deset minut … necelých deset minut … a zase ho uvidím!
Ano … byl jsem krapet nervózní. Ve stejný okamžik, kdy tácek zaplul do stěny se otevřely dveře cely a v nich stál … můj mladičký agent. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali a mě se v hlavě roztáčel kolotoč.
„Následuj mě. Byl jsi přidělen na montáž, tak se pokus nic nezkazit.“ řekl a počkal než vyjdu z cely. Zase naťukal kód a dveře se zavřely.
Bez jediného slova se otočil a začal sestupovat po schodištích dolů. Opět jsem fascinovaně zíral na jeho záda. Naprosto duchem nepřítomen jsem se nechal dovést někam hluboko do útrob téhle podivné budovy, do montážní haly.
„Budeš poslouchat tohoto muže, pana Katsziho.“ řekl když jsme došli k nějakýmu chlapovi v montérkách. Ten okamžitě zasalutoval agentovi. Kývnul jsem hlavou na souhlas a na pozdrav zároveň.
„Na konci směny tě vyzvednu.“ řekl ještě a opět se někam vytratil. Trochu ve mně hrklo. Nemá být náhodou se mnou? A hlídat mě? Být … se mnou?
„Jméno!?“ vyštěkl na mě údajný pan Katszi.
„Th-thomas.“ vykoktal jsem leknutím.
„Thomas Träum.“ doplnil jsem pro jistotu.
„Země původu?!“ střelil po mě další otázku.
„Německo.“ Proč ho to tak zajímá?
„Dobře. Pojď za mnou, ukážu ti co uděláš.“ otočil se na podpatku a zaplul někam mezi vysoké regály plné „čehosi“.
Jen tak tak jsem ho neztratil z dohledu. Dovedl mě k nějaké plošince, co se vzdáleně podobala gigantickému stolu (bůh ví proč jsem si vzpomněl na hloupou dětskou pohádku o kouzelné fazoli), na níž byla spousta roztodivných součástek.
Než jsem se stačil zeptat co budu dělat, vrazil mi do náruče obrovskou krabici plnou bublinkové fólie. Navrch ještě, doslova posvátně, položil mohutné nůžky.
„Zabalíš vše co je v tom zeleně vyznačeném sektoru. Až to budeš mít, naskládej to vše do téhle krabice a tu pak polož doprostřed sektoru a stiskni toto tlačítko.“ ukázal na něco, čeho bych si sám od sebe nikdy nevšiml.
„Pak už na nic nesahej a počkej až si pro tebe někdo přijde.“ změřil si mě přísným pohledem.
„A neflákej se.“ zasyčel a svižným krokem odešel zpět mezi regály.
Naprosto neschopen nějaké reakce jsem na zem položil krabici. Napadly mě tři otázky. První – jestli už náhodou nebudu mít dávno po trestu, až to všechno zabalím a druhá – kolik toho bubliňáku mám a třetí – jak to proboha narvu do tý krabice? Copak je nafukovací jako pytel Santa Clause?!
Asi po půl minutě sebepřemlouvání jsem nakonec vzal do jedný ruky bubliňák, do druhý nůžky a do třetí … eh, malej zádrhel … nějakou součástku. Ustřihl jsem potřebný kus a začal jsem to balit. Hodila by se izolačka …pomyslel jsem si ironicky.
Najednou jsem toho balení nechal a vytahal jsem z krabice veškerý bubliňák co tam byl. Rozhodl jsem se na to jít jinak.
Sice mě okamžitě napadlo, naházet to tam a přikrýt tou plastovou blbinou, ale to by se jim asi nelíbilo.
Začal jsem tedy balit ty největší kusy, doteď nevím, jak se mi podařilo na některé z nich dosáhnout. Nicméně, při pohledu na plnou krabici a plný sektor se mi udělalo značně nevolno. Krapet jsem to prohrabal a skládal jak puzzle.
Po třech hodinách jsem toho měl doopravdy plné zuby. Chvílemi jsem se jen tak opřel a na uklidněnou praskal bublinky. Pak jsem se seřval do malýho smrada a pokračoval. Celkem s potěšením jsem sledoval, jak se ta prokletá lepenková krabice plní, zatímco na některých místech se nebezpečně vyboulila, ale to mě ani tak moc nevadilo.
Netuším jak … ale po neskutečně dlouhé době … po nejdelších šesti a půl hodinách mého života jsem to měl konečně hotové. Pravda, krabice se nedala zavřít, ale bylo v ní vše. Ovšem se zvednutím do metrové výšky jsem měl značné problémy. Už už jsem si zoufal, že budu muset snad polovinu zase vyházet, dát krabici nahoru a zas to tam naházet, ale stalo se něco s čím jsem nepočítal.
Zpoza jednoho regálu se na mě díval agentík. Ležérně se opíral o železnou konstrukci a bedlivě mě sledoval. Pak se z ničeho nic narovnal a přešel až ke mně. Bez jediného slova mi pomohl a místo mne zmáčkl ono kouzelné tlačítko. Podíval se na mě a v očích mu na okamžik zaplály veselé ohníčky.
„Docela ti to trvalo.“ ozvalo se najednou.
Pan Katszi.
„Omlouvám se.“ na chvíli jsem sklopil oči. Rozhodl jsem se hrát krotkého beránka … aspoň první týden.
„Áá… pane!“ zasalutoval agentovi, když si ho všiml.
„V pořádku. Teď si ho na chvíli odvedu, Katszi.“ oznámil mu a aniž by čekal na odpověď podíval se na mě a se mnou v těsném závěsu se vydal kamsi mezi regály. Během okamžiku jsme došli do malé jídelny.
Neříkal náhodou, že si pro mě přijde až na konci směny?
„Po pěti hodinách se chodí na jídlo. Divím se, že tě sem pan Katszi nedovedl. Budu mu to muset vytknout.“ najednou se zastavil a otočil se na mě. Málem jsem do něj vrazil.
Škoda že jen málem.
„Po jídle se zastavíme ještě pro nějaký papíry.“ řekl. Nechápal jsem proč mi to říká, byla to v podstatě nedůležitá informace. Ale mlčel jsem. Uvědomil jsem si, že od chvíle, kdy mi pomohl s tou krabicí (začala se ve mně vařit krev při pomyšlení na ten strašnej předmět), jsem na něj nepromluvil.
U výdejního pultu mě opět chytl za zápěstí a ukázal mi jak použít čip. Jako posledně jsem neměl daleko k extázi. Srdce se mi rozbušilo jak šílené, teplota stoupla a dech se o něco zrychlil. Zhluboka jsem se nadechl a vzal si tác s jídlem. Podle vzoru agenta jsem si nalil pití (řeknu vám, že na tak složitý mechanismus se nedá zapomenout) a následoval jsem ho k volnému stolku.
Seděli jsme naproti sobě, očima provrtávali něco, co mělo být jídlem a mlčeli jsme. Tak moc jsem si přál, aby začal mluvit, aby prolomil to mučivé ticho … ale marně.
Když jsme se konečně dovrtali v tom „jídle“, odnesli jsme tácy a vyšli z jídelny. Bez jediného slova jsme došli k nějaké kanceláři. Agent nesměle zaklepal a během nanosekundy se z kanclu vyřítila mladá sekretářka. Když ho uviděla, rozpačitě se ošila. Zřejmě se jí líbil.
A komu by se nelíbil…
„H-hned vám to přinesu, pane.“ špitla a trochu jí zrudly tváře. Agent se na mě otočil a lehce pokrčil rameny.
„Jseš tu abys mi s tím pomohl. Bude toho víc. A já …“ vyhrnul si rukáv a obnažil tak svoji ruku obvázanou zakrváceným obvazem „…teď nějak moc nemůžu ....“ krapet se zadrhával.
Proč mi teda pomáhal, když se nemůže namáhat?
Kývl jsem hlavou na souhlas. Zase jsem nepromluvil.
Za okamžik se za dveřmi ozvalo podivné šramocení a následně se vyrojily tři slečny, které zpoza štosů papírů a šanonů nebyly skoro vidět. Naprosto bez problémů jsme to převzali a … solidně klátivým krokem jsme se vydali … neznámo kam.
Po pěti minutkách jsem se podíval na agenta. Na čele měl krůpěje potu a rty měl doslova průhledné, jak si je neustále skousával.
„Hoď mi ještě něco.“ vyhrkl jsem najednou. Ani jsem si neuvědomil, že mu tykám.
Překvapeně se po mě ohlédl.
„To … to je v pohodě.“ pokusil se o statečný úsměv.
„Ne. To tedy není.“ oponoval jsem mu.
„Ale …“
Trochu jsem si posunul na ruce šanony a druhou jsem si celkem nemotorně vzal část jeho „nákladu“. Jenom vytřeštil oči a pak se na mě otočil.
„To … to jsi nemusel.“ zamumlal.
V duchu jsem se usmál.
Je tak roztomilej, když neví, co říct.
„Jsme tu.“ ozval se po chvíli.“ Trochu ve mně hrklo, když jsem si uvědomil, že ty dveře vypadají úplně stejně jako ty, ze kterých vyběhly ony holčiny.
Jakmile z nich ale „vykulhal“ nějakej starej dědek, oddychl jsem si, že jsme nechodili v kruhu. Dědula si mě změřil pohrdavým pohledem, pak se pozdravil s agentem a pokynul nám, ať jdeme dovnitř. Tam jsme složili papíry do nějaké skříně a zase jsme ocitli na chodbě. Chvíli jsme jen tak stáli přede dveřmi, až jsem to nevydržel a pustil jsem si pusu na špacír. Malinko …
„Ehm … co bude teď?“
„Půjdeš zpátky na montáž. Co jiného?“ usmál se na mě. Spadla mi čelist.
On – on – on se na mě usmál?
„Jasně.“ Nějak jsem nevěděl, co říct. Ten jeho kouzelný úsměv mě dost zmátl.
*-*
Uběhl měsíc a půl a já se stále nevzdával naděje, že se mi toho „psího čumáka“ podaří svést. Vlastně … během prvního týdne už jsem se dokázal „neztratit“, takže jsme se vídali zřídka. Občas jsem si ho všiml, když mě nenápadně pozoroval, kontroloval mě. Vídal jsem ho v podstatě jen ráno a večer, když „odemykal“ moji celu. Vadilo mi to. Vadilo mi … že se mu nemůžu dostat pod kůži. Že se s ním nemůžu sblížit.
*-*
Uběhl další měsíc … měsíc „odloučení“. Poslali ho někam do Egypta, to je jediné, co mi řekl. Místo něj mě hlídal nějakej bručoun. A ten mě hlídal doopravdy. Boože … Pořád na mě doslova visel, sledoval každý můj krok, každý pohyb, každý nádech … zatímco já jsem byl myšlenkami někde úplně … úplně jinde. U agenta.
Co asi dělá?
Bude … bude mě pak zase … „hlídat“?
*-*
Nastal den jeho návratu. Nikdy dřív jsem se sice nevzdával, ale nyní … vzdal jsem se naděje, že ho ještě vůbec uvidím. Pořád jsem si nevědomky vnucoval myšlenku, že ho pošlou zase jinam, že totálně zapomněl na moji maličkost …
Jo … dostával jsem se do celkem solidní deprese.
Už od rána jsem byl jak na trní.
Zrovna jsem šel s nějakými složkami do kanclu správy, když v tom mě zastavil nějaký poslíček, vězeň jako já.
„M-máš jít okamžitě k bráně.“ vychrlil ze sebe aniž se stihl nadechnout.
„Proč?“ nechápal jsem.
„Nevím.“ pokrčil rameny.
„Jen jsem ti to měl říct, nic bližšího nevím.“
„Fajn. A … můžu tě teda o něco poprosit?“ Nechápavě se na mě podíval. Pak se podíval na ty složky, co jsem držel a došlo mu to.
„Kam?“
„Kancl správy. Nějaká Flisová.“ Podal jsem mu složky a rozloučil se s ním. Zajímalo by mě, co po mě chcou u brány. Napadlo mě všechno … kromě …
Před vrátnicí stál on. Mladičký agent. Můj vysněný princ. Zalapal jsem po dechu a snažil se hodit do klidu. Zase se opíral o berličky.
„Zdravím.“ usmál jsem se na něj. Dalo by se říct, že jsem byl doslova šťastný jak blecha.
Jak je krásně opálenej … Schválně …KDE není?
„Jo … dík. Taky …“ zakoktal se.
„Vezmi to, prosím.“ podíval se na mě štěněcíma očima a pak pohledem sklouzl k sádře na pravé noze. Popadl jsem jeho kufry a následoval ho do jeho kajuty. Už jsem mu sem párkrát něco nesl. Docela by mě zajímalo, kde k tomuhle zase přišel. Vlastně … on měl každou chvíli něco zlomenýho, obvázanýho …
Hlavou mi bleskla myšlenka, že bych mu mohl dělat bodyguarda, chránit ho vlastním tělem … Ta představa s tělem se mi docela rychle dostávala pod kůži.
Došli jsme před jeho kajutu, on naťukal kód a já mu dovnitř donesl kufry. Celkem s úlevou se svalil na gauč.
„Tak … tak já zase jdu.“ pokrčil jsem rameny a měl se k odchodu.
„Ne!“ vyhrkl a já se v půlce kroku zastavil.
„Co-cože? Nějak nechápu …“
„Chvíli tu zůstaň. Vlastně …“ na chvíli se zamyslel „ani nevím proč …“ V mém srdci se začínala rozhořívat naděje. Třeba … třeba ho vážně dokážu svést … získat … Políbit ty jeho krásný rtíky … Z úvah o jeho těle … o něm … mě vytrhl až jeho pobavený hlas.
„Koukám že jsi krapet mimo.“ luskal mi prsty před obličejem. Ani jsem nezaregistroval, že vstal z gauče.
„Ee … docela jo. Nečekal jsem, že pro mě pošleš.“ na chvíli jsem se odmlčel. Už dávno jsem mu nevykal. On mě taky od samého začátku taky tykal … tak co řešit.
Po tváři mu přelétl záhadný úsměv.
„Noo … řekněme že jsi v podstatě jediný člověk, se kterým jsem tu prohodil nejvíc slov … a takřka strávil nejvíc času.“ pokrčil výmluvně rameny.
„Aha …“ Ani jsem od něj nečekal nějakou odpověď.
„Fajn, tak když už mě zase plně vnímáš“ posadil se zpátky na gauč „ptal jsem se kdo tě hlídal, zatímco jsem byl pryč.“
„Nějakej nabručenej Smith. Hotovej hlídací pes. Možná má i blechy.“ Po mé poznámce se mu trochu rozjasnila tvář. Nervózně jsem přešlápl. Zdálo se mi to až moc krásné na to, aby to bylo skutečné. Přišlo mi tak trochu abnormální, abychom se my dva bavili … jen tak o ničem …
„Jo … dost nepříjemný člověk … A co dál? Něco nového? Zajímavého?“ začal vyzvídat.
„A posaď se, vsadím se, že jsi od rána na nohou.“
Spadla mi čelist. … Tady něco neklape. Asi po vteřinovém váhání jsem se nakonec posadil na druhý konec gauče. A začal jsem vykládat. Samý nepodstatný blbiny co mi přišly na mysl. Po dvaceti minutách jsem neměl co říct. Zato agentík se nějak rozpovídal. Než však začal mluvit, vytáhl odkudsi láhev nějakého drahého pití. Překvapeně jsem zdvihl obočí. Nebylo to snad tady zakázané? Nestačil jsem se divit, co se to z toho „uťápnutýho ťulpase“ líhne.
Velice obratně nám oběma nalil.
„Tak na co?“ zeptal se mě s pozdvihnutou sklenkou.
„Na …“ říct to … neříct … „na nás?“ zeptal jsem se. Probodl mě překvapeným pohledem.
„Nakonec … proč ne.“ usmál se a hodil do sebe obsah sklenky.
Chvíli jsme jen tak popíjeli, on neustále doléval a vyprávěl o Egyptě. Alkohol mu zřejmě dost rozvázal jazyk. Ale na otázku, jak se mu podařilo dostat nohu do sádry, mi neodpověděl.
Pořád mi to všechno bylo krajně podezřelé, takhle se nikdy nechoval.
Třeba si uvědomil, že bez tebe nemůže žít a neví jak to ze sebe vyklopit posmívalo se mi mé druhé já.
Po hodině jsem se s nesmírným sebezapřením zvedl a oznámil mu svůj odchod. Odůvodnil jsem to tím, že mě budou hledat.
Zkoumavě se na mě podíval.
„Tak běž … Od zítřka si tě zas beru na starost.“
„Jistě. Tak … zatím.“ Prošel jsem dveřmi a za nejbližším rohem jsem se svezl podél zdi na zem. Byl jsem zmatený. A to pořádně. Měl jsem sto chutí se okamžitě vrátit, vrhnout se na něj a líbat ho. Byl jsem si docela jistý, že s tou dávkou alkoholu, která mu nyní kolovala v krvi by se mi dlouho nebránil.
*-*
hustýýýýýýýýý
(Sisi/ctenar, 31. 8. 2009 22:19)