Carlosovo ráno
Ani se nenamáhá otevírat oči. Ví totiž, kde je. A proč, s kým a na jak dlouho. Napořád. Vlastně – tak trochu ho to zaráží – ví všechno, co potřebuje vědět. V duchu se sám na sebe zašklebí a dál nechává víčka pevně semknutá. Odmítá vylézt ze svého vyhřátého pelechu.
„Carliii!!! Vstávej!“ zařve najednou někdo do toho krásného ticha a jeho pokrývka se náhle vzdálila neznámo kam, bez úmyslu vrátit se zpět. Nesrozumitelně něco zabrblá a snaží se zahrabat aspoň do polštáře. Ale – ani to mu není moc platné, protože záhy mizí i ten. Nasupeně se posadí na posteli, vstříc tomu rušiteli.
To je on. Charles. Jeho životní láska. Tak trochu dítě a možná proto ho má tak rád. Možná pro tu jeho dětinskost ho tak miluje. Je to jako mít doma rozverné, hravé, uličnické dítě, kterému je 24, má neskutečně svůdnou postavu a naprosto dokonale líbá. A ty věci, co s ním dokáže… Jenom to „Carliii“ by si mohl konečně odpustit. Jmenuje se přece Carlos!
„Kolik je vůbec hodin?“ zamžourá na budík.
„Š-e-s-t?“ nevěří vlastním očím. Od kdy se budí sám od sebe takhle brzy?
„Co blázníš? Bože…Charlesi…“ práskne sebou zase do postele. Chtěl by jen ležet a přemýšlet o ničem. V tichu, které tu ještě před chvílí bylo a asi zase dlouho nebude.
„Tak to ani náhodou.“ uslyší nad sebou ten svůdný hlas a cítí, jak se prohne matrace. Oči má zavřené a jenom tělem vnímá, jak si nad něj obkročmo kleká a líbá ho na rty.
Snaží se nereagovat – ale – v podstatě je to nemožné. Je do něj zamilovaný až po uši. Oplácí jeho polibky a nechává se jimi unášet. Cítí, jak se ho zmocňuje vzrušení, a to ještě více naroste, když mu dojde, co ho tlačí na břiše. Automaticky ho chytne kolem ramen a přitáhne si ho na sebe. Něžné, ranní líbání se rázem proměnilo ve vášnivou hru, nutno dodat, že velice vzrušivou.
„Carliii…“ vydechne a víc se k němu přitiskne. Rukama šmátrá po Carlosově vypracovaném těle a hraje si s jeho bradavkami až ztvrdnou. Pak se sesune níž a líbá ho na každičký kousek holé kůže. Jazykem obkrouží pupík a než se stihne nadechnout, stáhne mu trenýrky.
„Charlesi!“ zaslechne najednou a ztuhne. Podívá se mu do očí a musí se usmát.
„Copak copak, Carliii? Něco se ti nelíbí?“ dodává po chvilce mlčení, během které se pilně věnoval jeho chloubě.
„Ne, ne… já …“ blábolí ztraceně. Charles se usměje a dál se mu věnuje. Zbožňuje tohle ranní milování. Tak strašně rád ho „dobývá“ … je to úžasné, jak se Carlos vždycky zdráhá a nakonec je to on, kdo udává tempo. Stejně jako dnes. Cítí, jak do něj něžně pronikl a jak se v něm pohybuje. Srdce má až v krku, když ho vezme do ruky a zpracovává ho ve stejném rytmu, v jakém přiráží.
Kdo by to byl řekl, že to skončí zrovna takhle. Že se do sebe zamilují a budou spolu žít.
Chodit do stejné práce. Užívat si své blízkosti.
Cítí, že brzy vyvrcholí.
„Carliii.“ vydechne a má co dělat, aby se dokázal ještě chvíli ovládat.
„Teď!“ zaslechne jakoby zdálky a pak už jen vnímá, jak do něj vyvrcholil. Stejně jako on. Carlos se podíval na svoji ruku, celou od jeho semene a pak dostal hříšný nápad.
„Co takhle sprchu? … Jsi celý … zapatlaný.“ a ještě než to dořekl, začal mu po těle kreslit obrázky jeho vlastním semenem.
„Carliii! To nestihnem!“ vyhrkne Charles poplašeně, když se podívá na budík. Pečlivá docházka do práce bývala jeho prioritou.
„Můžeme si přece vzít dovolenou, ne?“ zašeptal mu vášnivě do ucha a vzápětí ho políbil. Věděl, že po tomhle se už nedokáže dál bránit. Líbal jeho ušní lalůček, párkrát sjel jazykem na krk, dokud si nebyl jistý, že už nebude mít na práci ani pomyšlení.
„Bože … Carlosi …“ vydechl, vzrušen na nejvyšší míru.
Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl v koupelně, opíral se o studené kachličky a před ním klečel vzrušený Charlie a důkladně ho zpracovával. Zaťal mu ruce do ramen a zaklonil hlavu. Zdá se, že ho myšlenky na včasný příchod do práce přešly.
Nedokázal myslet na nic jiného než na svého Carliiiho. Vůbec nebral na vědomí domovní zvonek a netrpělivé troubení jejich řidiče, co je měl vozit do práce.
Slastí vykřikl a vyvrcholil mu do úst. Najednou se cítil tak slabý. Vysílený a spokojený. Svezl se podél zdi na zem ke Carlosovi a přitáhl si ho k sobě.
Chvíli vedle sebe jen tak seděli, opírali se o studené kachlíky a hladili se.
„Mmm …“ protáhl Charles to jediné písmenko do neuvěřitelně smyslné délky.
„Co podnikneme s volným dnem?“ obrátil se na Carlose se zdvihnutým obočím.
„Co takhle udělat si hříšnou snídani …“ políbil ho na čelo „pak si dát něžné mazlení …“ políbil ho na rty „následované … další divokou jízdou“ lehce ho kousl do krku „a pak … pak se uvidí.“ V očích mu blýskala vášnivá světýlka a jeho ruce byly k nezastavení.
„J-jestli … jestli se vůbec na tu snídani dostanem.“ zavzdychal Carlos, když se na něj Charlie obkročmo posadil. Že ho studené a tvrdé kachličky v koupelně tlačily do kolen, ho vůbec nezajímalo.
„Tak to přesuneme až na svačinu … nebo na oběd.“ zamumlal mu do krku, načež mu udělal pořádného cucáka.
„Charliii!“ mňoukl na něj rádoby uraženě, ale okamžitě mu jeho prohřešek odpustil, když si na něj nasedl.
„Copak, copak? Stalo se něco?“ zeptal se s naprosto nevinným úsměvem Charles, jen co se lehce zhoupl v bocích. Po několika dalších pohybech už Carlose ani nenapadlo nějak vzdorovat. Ten hříšný ďábel si ho prostě dokázal podmanit, omámit smysly a on mu vždy tak ochotně padal do sítí. Bránit se stejně nemělo smysl. Jeho šarm … dětská radost z každé maličkosti a především – jeho umění milovat … Nedokázal by bez něj žít.
aaaa
(nita, 23. 2. 2012 18:22)