Až na věky spolu ...
9. 4. 2009
Cítil se sám. Opuštěný. Nikým nemilován, nikým nepostřehnut. A už mu to docela začínalo vadit. Nejenže pořád existoval ačkoliv to nikdo netušil, ale jediná osoba, kterou on miloval ... zemřela a nedostalo se jí takového osudu jako jemu.
Před dávnou dobou, tak dávnou, že už si to ani nechtěl vybavovat, byl člověkem. Ano. Lidskou bytostí, s tělem a duší. Byl mladý muž. Ve své době až moc krásný na to, aby se jeho život obešel bez vášnivých zápletek. I když .... zrovna v té době nikdo nebyl zrovna moc tolerantní k lidem, jako byl on sám. Byl homosexuál. A nestyděl se za to. Proč taky? Nikdy nepochopil, co je na tom špatného a to měl na přemýšlení spoustu času. Po své smrti.
Od toho osudného dne. Ode dne, kdy se rozhodli vyzkoušet novou motorku jeho bráchy. Krásnou, nablýskanou Suzuki. Doteď si jasně vybavoval její ladné křivky, její zlatavou barvu.
Nechápal, proč zrovna oni. Proč se to stalo zrovna jim. Proč?
Jeli někde mezi městy, on řídil a dával si neskutečný pozor, aby se nic nemohlo stát. Cítil kolem pasu jeho ruce a na zádech teplo jeho těla. Vzrušovalo ho to víc, než osvobozující jízda rozkvétající krajinou.
Ale pak …
Polní cesta, auto … já jsem na hlavní, dávaj mi přednost. Nic nehrozí. Běželo mu hlavou, zatímco se rychle přibližovali k oné polňačce. Ale místo toho, aby tmavě modré auto s tmavými skly zpomalilo a dalo jim přednost, jelo dál stejnou rychlostí. Přímo na ně.
NEEEE!!!! zaslechl svůj vlastní křik a pak už si vzpomínal jen na tupý náraz, který ho odhodil pryč a ruce jeho lásky se ho pustily. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak letí, jak je odmrštěn nárazem. A viděl také jeho vyděšený výraz.
Tvrdý náraz, dopad na prohřátou zem. Nesnesitelná bolest, pulzující bolest v celém těle. Pokusil se pohnout. Nešlo to! Panikařil. Přece … Uvažuj logicky. Prakticky jsi mrtvý. Kosti máš rozmašírovaný, helma je prasklá, pukla a teď leží vedle tvý hlavy jak skořápky ořechu. A na sto prdo máš i vnitřní zranění. Teď už toho moc nezmůžeš. Jenom doufej, že je někdo natolik nezraněn, aby mohl zavolat sanitku. Tudyma moc lidí nejezdí. hlásilo mu jeho realističtější já.
Silou vůle otočil hlavou. Několik metrů od něj ležel. V kaluži krve, s plechem zapíchnutým v břiše. Vytřeštěné oči hleděli přímo na něj.
„Jamesi …“ šeptal vyděšeně.
„Moje … břicho. Tak … bolí.“
„Nemluv.“ vyráží ze sebe namáhavě.
„Miluji tě, Samueli.“ šeptá a cítí, jak ho opouští síly. Ještě nechtěl zemřít.
Zděšeně ho sledoval, ten plech vypadal tak hrozivě. Nejednou se pohnul. Netušil co dělá. Z posledních sil zvedl ruce a oběma zápěstími přejel přes ostré hrany plechu. Začala z něj vytékat krev. Proudem. Tryskem. Smutně se na něj podíval.
„Promiň … taky tě miluji, Jame … si.“ Vydechl naposled.
Začaly jím otřásat vzlyky. On se zabil! Sám! Podíval se na něj. Ležel naprosto nehybně. Měl vytřeštěné oči, ruce bezvládně vedle těla. Samueli …Jeho poslední pohled patřil tomu, koho tak miloval, pro koho by obětoval život.
*-*
Probral se. Otevřel oči a první co spatřil, byla poloprůhledná osoba, která na něj zírala.
„Vítej mezi námi, chlapče. Jsi tak mladý … a krásný …“
„Kde je!?“ vykřikl.
„Dole.“ zašeptal a pokynul mu hlavou dolů. Podíval se tam.
Vznášel se několik metrů nad zemí, nikdo ho zřejmě neviděl … a dole … přímo pod ním se odehrávalo to největší drama, jaké kdy viděl.
Z havarovaného auta právě hasiči vyprošťovali těhotnou ženu, která byla zcela očividně mrtvá. Bezpečnostní pás ji sice zadržel, ale síla nárazu byla tak velká, že se jí zaříznul hluboko do těla. Byl to ošklivý pohled.
Další lidé, záchranáři se motali kolem jeho těla a Samuela. Policisté všechno fotili, možná až moc do detailů. Pak drasticky vytáhli ten hnusný kus plechu z kapoty a přikryli ho černou plachtou. Jeho tělo zatím obskakovali záchranáři se zmatenými obličeji. Na první pohled mu nic nebylo. Pouze pár vyboulenin, zlomenin.
„Já … já jsem … tady …“ zašeptal zdrceně.
„Neuslyší tě. Nikdo nás neslyší, nevidí ani necítí naši přítomnost.“ ozvalo se někde u něj. Zase ta divná poloprůhledná osoba.
Odvrátil se od ní a znovu sledoval situaci pod sebou.
I když … ono toho ke sledování už moc nebylo. Jakmile měli policisté vše nafocené, odjeli. Hasiči … po splnění odstraňovacích akcí, taktéž. Jako poslední odjížděla sanitka, pomalu, moc pomalu. Proč také spěchat? Řidič, který zavinil nehodu, byl nezraněn a odvezla ho jiná sanitka, kvůli důkladnějšímu vyšetření. A všichni ostatní, byli mrtví.
*-*
Smutně zatřásl hlavou. Zase vzpomínky. Jak hrozné prokletí. Doteď nechápal, proč on měl tu možnost stát se věčnou duší, zatímco Samuel … jemu se té možnosti nedostalo. Uběhly desítky, stovky let. Jako tichý pozorovatel sledoval, jak se svět mění. K horšímu, technologicky vyspělejšímu … organismu, který žije konzumním životem, bez ohledu na vlastní myšlení jednotlivce. Byl u všech velkých akcí. Už ho to nebavilo. Každý rok, rok co rok, na začátku a na konci ohňostroj, co na tom, že byl čím dál tím lepší a vizuálně dokonalejší. Byl už také na mnoha ekologických koncertech, nebo jak se jim říkalo. Holograficky promítaný zpěvák zpíval … lidi jančili a to bylo vše.
Doprava se také změnila. Z nebezpečné na bezpečnou, z rychlé na rychlejší a modernější. Fascinovaly ho vznášedla. Kulaté, jak ufounské talíře … a létaly neuvěřitelně rychle. Byly dokonce i vzdušné semafory, právě pro nadzemní komunikace.
*-*
Bezcílně poletoval městem, procházel lidmi, stěnami, stromy … už se ani nesnažil se nějak zabavit. Třeba se učit nové jazyky. Stejně se je za tu dobu už všechny naučil. Už ho to tááák nebavilo. Znuděně se protáhl. Prošel nějakým mladíkem. Podvědomí mu ale začalo bít na poplach. Ze zvědavosti se otočil, předběhl ho a zalapal po dechu. Sice jen pro efekt, dávno už dýchat nepotřeboval … Ale … nevěřil vlastním očím.
„Samueli.“ vydechl překvapeně.
Jako by mu z oka vypadl. Stejné černé vlasy, stejné upravené obočí, šedavé oči, rovný nos, smyslné plné rty … Stejně dokonalá postava, nádherný zadeček … jenom oblečení bylo jiné. Podle nejnovější módy. Obtažené, lesklé a ultra lehké. Visel na něm očima. Čas se zastavil. Existoval jen ten okamžik. Zaseknutá realita. Samuel … jeho nové já … usmíval se přímo na Jamese, který se vznášel přímo před ním.
Vše se dalo do pohybu. Znovu jím prošel aniž by si ho všimnul. Zklamaně se za ním otočil. Sledoval jeho záda a zatoužil ho znovu obejmout. Prožít aspoň tu chvilku štěstí, kdy mohli být spolu. Tajně. Skryti před zraky všech ostatních. Zatřásl hlavou. Už zase ty vzpomínky. Poslední dobou nějak často ušklíblo se ta škodolibá část jeho duše.
Rozhodl se, že ho bude sledovat.
*-*
O pár let později
*-*
Vznášel se v nemocničním pokoji vedle postele s pacientem. Měl zavřené oči, byl napojený na kdejaké přístroje a přesto vypadal tak nezranitelně. Obdivoval ho. Ať už se dělo cokoliv, nic mu nedokázalo vzít to jeho na míle volající charisma. To sebevědomí. Odvahu. A … atraktivitu. Od okamžiku, kdy ho poprvé spatřil v tomto novém světě, ho pořád sledoval. Chodil s nějakou dívkou. Pak se s ní rozešel a začal svádět muže. Muže, které mu byli podobní. A když byl sám a on se vznášel naproti němu, občas měl pocit, že ho vidí. Že cítí jeho přítomnost. Ačkoliv si to nedokázal vysvětlit … občas měl pocit, že ví, co se mu honí hlavou.
A teď ležel tady. V nemocnici, pokoj číslo 17. Stejné číslo, jako bylo datum, kdy se jeli tenkrát projet. Kdy zemřel. A Samuel si k tomu pomohl. Snažil se ho pochopit. Možná nechtěl trpět, možná věděl, že už mu není pomoci. Že už ho stejně nic nespasí. Ale … copak si neuvědomoval, že kdo si sáhne na život, nikdy nedojde spasení? Že se bude navěky škvařit v pekle? V nejhorších mukách? Kdyby to neudělal, mohli by teď být spolu. Navěky. Protože … on už navěky existoval. Jako bezhmotný duch, potulující se časem, realitou a sny.
S námahou otevřel oči. Pohledem přelétl pokoj a zarazil se v místě, kde se vznášel.
„Vím … že tu jsi.“ zašeptal těžce. James polkl. Jakto že ho vidí?
„Pojď blíž, prosím. Chci být s tebou … tenkrát … byla to chyba, to co jsem udělal.“ mluvil tiše. Tak tiše, že mu nebylo skoro ani rozumět.
„I když … nevím, proč jsem se nestal tím, čím jsi se stal ty. Já zemřel dřív než ze mě stačila vytéct všechna krev. Ale to bylo na následky toho zranění. Ne proto, že jsem si … podřezal žíly.“ vysvětloval.
„Ale“ usmál se „můj čas se už zase blíží. Tentokrát si na život nesáhnu, slibuji. Chci … chci být s tebou, Jamesi.“ vydechl.
Přístroje v pokoji začaly alarmově pískat. Během mžiku se do pokoje nahrnula spousta doktorů a sestřiček. Snažili se ho vzkřísit. Navrátit ho do života. Pak to vzdali. Prohlásili ho za mrtvého.
*-*
„Jamesi.“ ozval se za ním sametově hedvábný hlas. S trhnutím se otočil.
„Sa-Samueli.“ vydechl překvapeně. Takže … je to pravda. Vrhnul se k němu. Už dávno zjistil, že nehmotné duše se navzájem mohou dotýkat, aniž by sebou prošly. Pevně ho sevřel v náručí. Po tvářích se mu začaly koulet průhledné slzy štěstí.
„Samueli. Konečně spolu. Navěky.“ vzlykal mu do vlasů.
„Navěky.“ opakoval omámeně.
*-*-*-*-*
Musím se přiznat, že jsem si zhruba před týdnem uložila nový soubor s názvem cítil se sám, zhruba s prvními dvěma odstavci. V úterý jsem to otevřela s tím, že budu pokračovat. Jenže! Jaksi se stalo, že jsem zapomněla, o čem jsem chtěla psát původně, takže z toho vzniklo to, co z toho prostě vzniklo. Nevím … Psát mě baví, ale podle mě to stojí za velký kulový XD. Njn … sebekritika a praktický pohled na svět. Co jiného.
Nicméně … je to zmatený, neúplný a naprosto divný ale budiž. Házím to sem, aby se neřeklo … mám pocit, že v poslední době jsem nějak aktivní XD.
Hezké čtení
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Píšeš zajímavě a překrásně každá tvá povídka mě doslova učarovala...Máš talent...a tak úplně ho nedocenuješ....je to opravdu překrásné...a smutné..
veľmi sa mi to páčilo
(keishatko, 27. 1. 2011 3:30)nádherné, som zabudla dýchať, tak som to hltala očami...fakt máš talent, čo ja by som zato dala :D
alexeja-nikita
(alexeja-nikita, 18. 4. 2009 20:44)Mě se to náhodou moc líbilo a už se mooc těším na další jednorázovky :D
Ty jsi zkrátka talent...
(Temný Trouba, 26. 2. 2012 23:40)