Soutěž
27. 10. 2009
Konec Reality
Jen co za sebou zavřel dveře a dosedl na kožené sedadlo, zapálil si svůj oblíbený doutník, zapnul motor a rozjel se vstříc šedivé obloze, která nenaznačovala nic příjemného. Pár metrů od garáže mu přes cestu přeběhla sousedova černá kočka. Sice nikdy na pověry nevěřil, ale tentokrát se ho zmocnila téměř panická hrůza z toho, co by se mu dneska mohlo přihodit. Ráno asi vstal levou nohou když se lekl obyčejné kočky.
„Asi začínám stárnout.“ pomyslel si sklesle a dál se věnoval řízení. Jel poměrně rychle, cestu mu znepříjemňovali pouze výmoly na silnici o velikosti měsíčních kráterů.
„Taky by s tou silnicí mohli něco udělat.“ blesklo mu hlavou a jeho nálada ihned klesla o další stupínek směrem dolů.
Po několika kilometrech pocítil potřebu zastavit a vyprázdnit svůj močový měchýř. Bohužel nikde neviděl žádné veřejné záchodky, tak zahnul do jedné postraní uličky v malém městečku, kterým právě projížděl, vystoupil a zamířil k malému keříku na druhém konci temné a špinavé uličky. Když byl hotov, otočil se v domnění, že zamíří ke svému autu a bude pokračovat ve své cestě.Jenže místo jeho milovaného autíčka ležel na zemi pouze list papíru se vzkazem: „Neočůrávej nám rohy, sic tě budou bolet nohy“.
„Do háje!“zaklel a vztekle praštil pěstí do zdi tak silně, až si sedřel klouby. Ještě jednou se rozhlédl kolem, ale auto nikde nebylo.
Vydal se tedy zpět k hlavní silnici v naději, že potká někoho, kdo by mu řek, kam jeho auto zmizelo. Bohužel všude bylo kupodivu liduprázdno a ticho, jako by se mělo stát něco nečekaného. Richard se posadil ke kraji silnice a čekal na projíždějící auto. Uplynula hodina, pak dvě, ale pořád se nic nedělo. Ze samé nudy začal trhat nízkou trávu, která rostla kolem a házel ji před sebe na silnici. Když se chystal utrhnout další stébla, zarazil se, jelikož v nízkém porostu zahlédl pohyb. Odsunul stranou zvadlý list pampelišky a spatřil malinkatou postavičku s křidélky na zádech. Opatrně sklonil hlavu blíž k malému stvoření, které na něj hledělo tmavými kukadly. Protřel si oči a zatřásl hlavou, aby se ujistil, že to není pouze halucinace ale skutečnost. Jen co se znovu podíval, zdálo se mu, že postavička o něco povyrostla. A měl pravdu- to malinké stvoření opravdu každým okamžikem rostlo. Vypadalo to, že nikdy nepřestane růst, ale při dvou metrech najednou přestalo. Podle všeho to byla mladá žena, stará tak nejvýš dvacet pět let. Měla dlouhé, plavé, rovné vlasy a trochu šikmé oči. Malinký nos a plné rty spolu úžasně ladily. Vtom stvoření promluvilo: „Dovol mi, abych se ti představila lidské stvoření, jmenuji se Rymenie. Náš prezident Aždregdihád vyslal jednotky rychlého vidění do všech realit vlády Koruminga pro tebe, lidské stvoření. Potřebujeme tě získat na svoji stranu, protože jedině ty dokážeš zrušit Realitu vlády Seminrena. Přidáš se k nám? Neboj, nebude to bez odměny. Můžeš si vybrat co budeš chtít. Přijímáš?“
Richard byl stále ohromen šokem, ale byl schopen aspoň přikývnout na souhlas. Rymenie ho ihned chytla za ruku a odvedla ho doprostřed silnice. Tam se zastavila a pronesla zvláštní zaříkání v řeči, které Richard nerozuměl. Najednou se jim ztratila země pod nohama a oba padali do nekonečné propasti. Richard nevěděl jak dlouho padal, ale po dopadnutí se cítil plný nové síly a odhodlání. Připadal si jako by omládl nejmíň o deset let. Ocitli se v kruhové místnosti se stěnami ze zvláštního materiálu, který se podobal vodě. Richard se ho chtěl dotknout,ale Rymenie ho zastavila.
„Tohle nedělej, jestli se nechceš přenést do jiné Reality. Právě se nacházíme v hlavní Centrále všech Realit a můžou sem pouze Zasvěcení, mezi které od teď také patříš. Teď tě odvedu k našemu prezidentovi Aždregdihádovi. Už tě očekává.“ Vykročila a prošla jednou stěnou. Richard se odhodlaně vydal za ní, i když netušil, co ho čeká na druhé straně. Opět se propadal do nekonečné propasti, ale tentokrát padal jenom chvilku. Kupodivu dopadl na nohy, nerozplácl se na zem jako před tím. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil Rymenii, jak s někým tiše hovoří. Neodvažoval se jít blíž, ale jenom si prohlížel místnost, kde se objevil. Stěny byly asi zrcadlové, protože odrážely jeho obraz. Asi právě proto si ho neznámý všiml a ukázal na něj.
„Ctihodné lidské stvoření, vítáme tě v naší Realitě. Jmenuji se Quenry a mám tě odvést za naším prezidentem. Následuj mě, prosím.“ Rymenie se na Richarda povzbudivě usmála a zmizela v jedné ze stěn. Richard se opět vydal neznámo kam s někým úplně cizím.
Prošli spoustou klikatých chodeb a prošli několika zdmi, až se Quenry zastavil před obrovskými dveřmi.
„Máš jít dovnitř – sám.“ řekl Quenry a otevřel dveře. Za dveřmi byla velká místnost s obkládanými stěnami. Mnoho nábytku zde nebylo, pouze mohutný stůl a pohodlné křeslo, ve kterém seděl prezident Aždregdihád. Byl to starší muž s dlouhými vlasy a řídkým plnovousem.
„Vítám tě, lidské stvoření. Mám pro tebe obzvlášť důležitý úkol, který může splnit pouze lidské stvoření. Potřebujeme tě na jednu – pro tebe maličkou věc. Musíš nám pomoci zničit Realitu vlády Seminrena. Vím, asi se ti to zdá nemožné, ale pro tebe to bude jednoduché. Už léta vlastníme Posvátnou knihu s podstatou Realit. Problém je v tom, že ji nedokážeme přečíst. Je napsána řečí, kterou neznáme. Jediné stvoření ji dokáže přečíst – a to jseš ty.“ Aždregdihád vytáhl Knihu a podal ji Richardovi. Ten ji otevřel a nevěřícně do ní zíral. Byla napsána obyčejnou latinkou a psaly se v ní samé nesmysly. Richard začal předčítat nahlas to, co se v ní psalo. Prezident zaujatě poslouchal, občas se na něco zeptal a pořád pokyvoval hlavou. Sotva Richard dočetl první stránku, bolel ho jazyk od neustálého R, K a S, ze kterých se skládala většina slov a měl sucho v krku. Ale neodvažoval se říct si o sklenici vody, protože nevěděl, jak by prezident zareagoval. Alespoň se zeptal: „Pane prezidente, vy tomu rozumíte? Mě to připadá jako úplná blbost – nejde tomu rozumět. Jak vám zrovna tohle může pomoct?“
„Pomůže nám to a hodně. Je to psáno ve starém jazyce našeho rodu. Takhle se tu mluvilo asi tak před devíti tisíci lety – to jsem byl ještě malý kluk, ale pořád si to dobře pamatuji. Jediný problém byl s těmi písmeny. Nedokázali jsme je rozluštit. Pokračuj prosím dál, zatím jsi zdolal obsah. Tak obrať na stranu předposlední a čti.“
„Reskli korsesilo.“ Začal číst Richard. Konečně dočetl poslední řádek a pohlédl na prezidenta. Ten se na něj usmál a pokýval hlavou. „Budeme potřebovat, abys nám Posvátnou knihu přečetl celou a aby to jeden z mích lidí zaznamenal. To znamená, že tu budeš muset strávit delší čas. Víme, že jsi měl v plánu něco jiného, a proto, až se vrátíš domů, posuneme čas, aby jsi stihl svůj program. Vše co budeš potřebovat dostaneš. Zatím zkus přemýšlet o odměně, kterou by jsi rád dostal. To je vše. Quenry tě zavede do tvého pokoje.“ Ze stěny vystoupil Quenry a odvedl Richarda do honosného pokoje plného knih.
„Pokud budeš cokoli potřebovat, stačí, když řekneš moje jméno a já hned přijdu. Se zapisováním Knihy začneme zítra. Zatím si trochu odpočiň a pořádně se prospi.“ Dořekl Quenry a zmizel ve stěně.
O pár dní později, kdy už byla Kniha opsaná, se s Richardem přišla rozloučit spousta prapodivných tvorů, kteří měli za úkol zničit Realitu vlády Seminrena podle instrukcí z knihy. Oslavovali Richarda jako svého spasitele, protože krutý Seminren se snažil ovládnout okolní Reality a nastolit tam svoji krutovládu.
„Ještě sis nevybral svojí odměnu.“ připomněl mu Aždregdihád.
„No - , začal váhavě Richard. Je to těžký, vybrat si odměnu za tak lehký úkol. Trochu jsem o tom přemýšlel a rozhodl jsem se, že asi nic. Jsem se svým životem celkem spokojený a dá se říct, že mi nic nechybí.“ Všichni okolo žasli nad jeho slovy. Nikdy nepotkali někoho tak skromného. Rymenie doprovodila Richarda až k místu, kde mu ukradli auto. Kupodivu tam auto stálo a vypadalo jako nové. Richard nasedl do auta a rozjel se vstříc svému cíly. Rozhodl se, že napíše minipříběh o svém dobrodružství a představí ho příští rok světu.
Krása =)
(Lilianne, 18. 10. 2010 16:47)