Krabi VIII. Pokec s Amíky
„Vítám vás všechny na padesátém čtvrtém shromáždění! Dnes začneme rovnou video hovorem s Američany. Eliško, mohla bys prosím jít sem nahoru?“ starostčin hlas se odrážel od holých stěn a já se zhluboka nadechla a pomalu vyrazila směrem k podiu. Velice. Pomalu. Všechny pohledy byly upřené na moji nemohoucí maličkost a úplně všichni sledovali, jak se s námahou sunu těch pár metrů a jak mi to trvá neskutečně dlouho. Kdo by to byl kdy řekl, že člověk k chůzi tak moc potřebuje záda, že? V duchu jsem si nadávala, proč jen jsem tam dopředu nedolezla ještě před začátkem shromáždění. Ale pomaličku jsem se blížila k vytouženému cíli. Na podiu už na mě čekala židle, doslova dar z nebes a Bíďa s notebookem, připravený kdykoliv zahájit onu dlouho očekávanou konverzaci s Amíky.
Už to byl skoro týden, co jsem byla zase „vzhůru“, ale teprve včera se mi podařilo uprosit doktora, aby mě už sakra konečně pustil z ošetřovny zpátky do naší buňky, zpátky za rodinkou. Je sice pravda, že jsem nebyla schopná pořádně chodit a hýbat se, ale to bylo tím, že jsem týden ležela v komatu a pak dalších pár dní kvůli povinnému klidu na lůžku. Pravdou je, že jsem vlastně byla jen lidově řečeno ztuhlá, protože záda se mi hojily překvapivě rychle. Možná že až moc podezřele rychle, abych byla upřímná. Ani doktorovi se to nezdálo normální, ale všichni jsme to přisuzovali onomu střetu s krabím slizem. Bůh ví, jaké vlastnosti ta nechutná, zelenavá a smrdutá suspenze vlastně má na lidský organismus. Nemáme tu vybavení na to, abychom mohli provádět takové výzkumy a upřímně, pošta v dnešních dnech taky moc nefungovala, abychom to mohli poslat do nějaké lépe vybavené jednotky. Nezbývalo než se modlit, aby to na mě nemělo nějaké negativní účinky. Nerada bych natáhla bačkory takhle brzy kvůli nějakému zelenému soplu.
„Eliško, jak se cítíš?“ zeptala se starostka a všichni opět upřeli pohledy na mě, připraveni hltat každičké moje slovo.
„Už mi bylo líp, ale jsem připravená na hodinku anglické konverzace.“ utrousila jsem s polovičatým úsměvem a radši jsem kývla na Bíďu, aby už konečně zahájil ten video hovor s Amíky, kvůli kterému jsme se tu vlastně sešli. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem si se mnou asi tak chtějí povídat, protože všechno důležité přece už napsali do toho extra dlouhého emailu, který Bíďa s jeho překladatelským týmem nakonec víceméně zdárně přeložili.
„Ahoj, Ameriko.“ pozdravila jsem pobaveně, když se na obrazovce objevil nějaký důležitě vypadající voják s přísným výrazem v obličeji. Už to bylo hodně dlouho, kdy jsem naposledy s někým mluvila anglicky, takže toto bude hodně vtipné. Nikdy jsem si svojí výslovností nebyla příliš jistá, protože veškeré své anglické znalosti jsem pochytila vyloženě jen čtením anglických blogů, sledování seriálů na internetu a kdykoliv jsem ve škole něco kvákla anglicky, tak na mě učitelka vždycky jen nechápavě zírala a pak po mě stejně chtěla, ať jí to řeknu česky, že mi to radši ona sama přeloží.
„Amerika tě zdraví, Elis a přeje ti brzké uzdravení.“ Odpověděl voják stejně pobaveně a přísný výraz mu z obličeje okamžitě zmizel.
„Děkuji.“ odpověděla jsem a čekala, kdy začne pan Amerika mluvit. Hned na začátek jsem mu oznámila, že celou konverzaci budu překládat naší jednotce a tudíž to bude nejspíš zbytečně zdlouhavé, ale nezdálo se, že by s tím měl problém.
Po nějakých úvodních formalitkách a obdivu nad statečností našeho sourozeneckého dua a naší jednotky, se tenhle George McHamilton konečně dostal k jádru věci. Že prý jestli s bráchou nechceme vyběhnout na povrch a zopakovat naše úspěšné zabití monstra i tam nahoře, tam kde se ty potvory volně pohybují. Pokud by se nám to podařilo a bylo by to řádně zdokumentované, Amerika i zbytek světa jsou ochotni do Evropy vyslat vojska a zbavit nás té havěti. Jen potřebují důkaz, že to je možné. Že to je proveditelné i v reálném světě.
Netušila jsem, jestli se mám začít hystericky smát už teď nebo až ten video hovor skončí.
Bylo to absurdní.
Ještě teď mi při vzpomínce na velikost a monstróznost krabovy spodní části těla srdce bušilo jak šílené a měla jsem pocit, jako bych se topila a nemohla se nadechnout - a oni po nás chtějí, abychom to zopakovali. Na povrchu! Tam, kde je těchhle stvůr mnohem víc a málokdy se pohybují mimo houf!
„Myslím, že nad tím můžeme zkusit popřemýšlet. Ale neslibuji, že to zkusíme. Vy nemáte představu, jaké to je, mít tu zrůdu na dosah ruky.“ pokusila jsem se z toho zdvořile vybruslit, ale to se Georgovi zcela očividně nezamlouvalo.
„Můžeme vaši jednotku dostat do bezpečí. Máme – řekněme – velmi speciální helikoptéry, které u vás můžou přistát, nabrat až dvě stě lidí a během patnácti minut zase odletět, aniž by je krabi stihli škrábnout. Ale potřebujeme mít čisté okolí. A proto, drahá Elis, potřebujeme abyste s bratrem vyšli na povrch a dokázali nám, že je možné je zničit i na volném prostranství. A my vás pak za odměnu dostaneme do bezpečí mimo Evropu.“ Nasucho jsem polkla a přeložila ostatním co právě zaznělo z Američanových úst.
V celé hale zavládlo hrobové ticho. Znělo to příliš lákavě. Dostat se z téhle zamořené země a být v bezpečí. Vědět, že celá rodina je v bezpečí a že jim nic nehrozí. Znělo to příliš lákavě na to, abych to mohla odmítnout jen proto, že jsem měla strach o vlastní život. Upíraly se na mě pohledy všech přítomných a jasně jsem na nich viděla, že chtějí souhlasit. Že chtějí pryč. A že mi nikdy neodpustí, pokud tuhle nabídku zamítnu.
„Dejte nám pár minut na rozmyšlenou.“ vyhrkla jsem na vojáka a otočila se do davu.
„Eliško, nemusíš to dělat.“ ozvala se starostka, ale halou se okamžitě rozlehlo nesouhlasné mručení.
Jistě že to musím udělat.
Pohledem jsem v davu vyhledala bráchu a ten lehce přikývl.
„Uděláme to. Zvládli jsme to jednou, zvládneme to znovu. Jen chci vědět jak. Jak to sakra máme provést?“ řekla jsem směrem do shromáždění a sama jsem slyšela, jak se mi chvěje hlas.
„Nalákat je do pasti? Aby se zase někde zasekli a vy je mohli zespodu vykuchat?“ ozval se mi za zády Bíďa a pak jen pokrčil rameny. V hale to mezitím začalo hučet jak v úlu.
„To přece fungovalo teď, tak proč by to nemohlo fungovat znovu. Sehnat nějakou eh … jámu … a … a motorky? Na nich by mohl někdo ujíždět před krabem a nalákat ho do té, díry a … a tak, víš.“
„A ty chceš, abych byla v té díře, do které pak ten krab spadne a bude se snažit hystericky vyhrabat ven? Děkuji, nechci. Jedno bebíčko na zádech mi zatím stačí. Ale ta návnada na motorce zní dobře. S trochou štěstí by to upoutalo pozornost jednoho kraba a ten by se oddělil od stáda.“
„A my bychom mohli třeba ležet na zemi nebo v nějakým krytu a až by se nad námi prohnal, tak ho zaháknout.“ ozval se Dany a já se pobaveně usmála. To by mohlo fungovat. Když dáme hlavy dohromady, určitě by se nám podařilo vymyslet jak na ně i na povrchu.
Zvedla jsem ruku a vyžádala si ticho v hale a pak jsem se obrátila zpátky k notebooku, k čekajícímu vojáčkovi.
„Uděláme to, ale budeme potřebovat pár věcí, které tady dole nemáme.“ oznámila jsem mu a čekala, jak zareaguje. Kupodivu okamžitě přikývl a jak o překot začal slibovat hory doly. Že prý máme dodat seznam a oni nám to sem „hodí“. Během chvilky jsme se domluvili, že zítra touhle dobou proběhne další hovor, kde si sdělíme podrobnosti a pak jsme se rozloučili.
Jakmile byl hovor u konce, v hale to začalo zase šumět rozrušením. Ta představa, že pokud uspějeme, dostaneme se všichni do bezpečí mimo zamořenou Evropu, ta představa nám dodala naději a nadšení vrhnout se do toho šíleného úkolu rovnýma nohama.
„Vážení, klid!“ ozval se zvučný hlas starostky a všichni se okamžitě ztišili.
„Eliško, Dany, je to ve vašich rukách.“
je to úžasný
(marky , 19. 7. 2022 7:52)