Krabi V. Od poklopu k poklopu
Ještě se mi ani nepodařilo usnout a už jsem zase vystartovala z postele, jak namydlený blesk. Bodejď by ne, když se celým komplexem rozezněl alarm! Chodbami problikávalo červené světlo a siréna vřískala jak smyslů zbavená. Někde na druhé straně naší chodby jsem zaslechla dětský pláč. Urychleně jsem na sebe něco oblékla a společně s ostatními jsme zamířili do našeho shromaždiště. Davem rozespalých lidí se šířil šepot a pomalu narůstající panika. Nikdo nevěděl, co se děje a jak je možné, že se spustil alarm. Alarm, který se měl spustit pouze v případě narušení našeho přístupového poklopu. Téměř poslepu jsme se hrnuli požadovaným směrem, protože stále platil zákaz elektřiny a proto bylo vše osvětleno jen těmi mrzkými bludičkami těsně u podlahy.
Když jsme konečně v houfu dorazili do haly, kde překvapivě svítilo světlo, starostka už stála v županu na svém stupínku a ustaraně pozorovala všechny přítomné. Ne tedy všechny jako „všechny“ naše obyvatele, protože by bylo nemyslitelné, aby se víc jak šest set lidí nacpalo do takového prostoru, ale všechny ty, kdo chodili na shromáždění. Každá buňka či rodina měla svého jednoho nebo dva mluvčí, kteří měli povinnost se v případě naléhavých situací dostavit do haly a pomoci s řešením problému. Po očku jsem se ohlédla po bráchovi. Ano, za naši buňku a rodinu jsme byli jako mluvčí vybráni my dva, protože jsme dohromady vždycky tvořili perfektní tým.
„Snad už tu jsme všichni.“ promluvila starostka a šum v hale okamžitě ustal.
„Budu stručná. Krabi začali po útoku Američanů vyměšovat nějakou kyselinu a jeden z nich se díky tomu propadl skrze náš přístupový poklop. Momentálně je tam dost natěsno zaseknutý, ale pokud propadne níže ...“ Starostka větu nedokončila, nicméně všichni jsme moc dobře věděli, co by to znamenalo. Halou se přehnala vlna zděšení.
„Otázkou je, co dělat dál.“ starostka si tiše povzdechla a sestoupila z malého pódia, aby dala prostor případným návrhům.
„Svázat nohy a hákem zespoda vykuchat.“ šťouchla jsem pobaveně do bráchy a oba jsme se té mé myšlence zasmáli. Jak naivní představa, že bychom se tak jednoduše dostali skrze krabův krunýř.
„To vůbec není špatný nápad, Eliško.“ ozval se vedle mě chlap, co momentálně bydlel v buňce přímo naproti nám. Překvapeně jsem se na něj podívala. Netušila jsem, že mě uslyší i někdo jiný kromě bráchy.
„Já to myslela jen ze srandy.“ vyhrkla jsem a nejistě jsem se usmála.
„Hej, lidi!“ vykřikl najednou ten chlap a táhl mě k pódiu.
„Eliška ví jak na to!“ zvolal nadšeně a postrčil mě až nahoru na stupínek. Nasucho jsem polkla. Do čeho jsem se to zas namočila, proboha?! Nervózně jsem se ošila, když se všechny pohledy v hale upřely na moji maličkost.
„Eeehm, já jen řekla že by šlo krabovi svázat nohy a hákem ho vykuchat. Jakože, zespoda. Ale já to řekla jen ze srandy, nevěřím tomu, že by to vážně mohlo fungovat.“ vyhrkla jsem na svoji obranu a už jsem si plánovala, jak se nenápadně vzdálím z pódia, když se z davu ozvalo souhlasné mručení. Lidem se ten můj stupidní nápad očividně líbil.
„Proč zrovna hákem?“ vykřikl někdo a já se v duchu profackovala za to, že neumím mluvit tišeji. Příště budu další stupidní nápady bráchovi hezky tichounce šeptat přímo do ouška, aby je neslyšel nikdo jiný.
„Protože zhruba před dvěma týdny jsme s Bíďou dělali snímky jednoho kraba a já si všimla, že ta monstra mají na břiše jakoby několik plátů, různě přes sebe. Takže kdyby se nám podařilo jeden z nich nějak odchlípnout, tak bychom se mohli – teoreticky – dostat k nějaké měkčí části krabova těla. Pak už by snad neměl být problém ho pošimrat něčím ostřejším.“ vysvětlila jsem svoji bláhovou teorii a čekala jsem, kdy se na mě snese vlna posměšného smíchu. Nic takového se ale nekonalo. Místo toho se v hale rozproudila živá diskuze, jak na to. Kde v našich podmínkách sehnat potřebné věci. Během ani ne deseti minut se na podiu vedle mě prostřídalo několik lidí a než jsem se vůbec stačila vzpamatovat, dav mě unášel směrem k přístupovému tunelu, ze kterého vedla zhruba deseti metrová šachta až na povrch.
Když jsme dorazili na konec tunelu, všichni okamžitě ztichli. Takhle zblízka jsme kraba ještě neviděli. Když onehdá ta monstra dorazila k hranicím naší maličké země, všichni jsme se okamžitě přesunuli do úkrytů a nečekali jsme na osobní seznámení. Jedna věc je prohlížet si to monstrum na obrazovce monitoru a něco úplně jiného je spatřit ho na vlastní oči, ani ne deset metrů nad sebou. Při tom pohledu se doslova tajil dech. Byl tak obrovský! A naprosto neskutečný. Bylo to jak úlomek z té nejhorší noční můry. A aby toho nebylo málo, ta potvora čas od času škubla jednou ze svých noh ve snaze vyprostit se z těsného otvoru, nicméně ocelová konstrukce zatím držela a nemínila polevit.
„Támhle vidím ty jeho šupiny. Teda pláty.“ ozvalo se kdesi za mnou a všichni jak na povel zaklonili hlavy ještě víc, aby mohli zmutované obludě bezostyšně očumovat odhalené bříško.
„Jak mu chcete svázat ty nohy?“ zeptala jsem se směrem do davu, když jsem znovu našla hlas.
„Řetězy a skoby do stěn. To by jako provizorní řešení mělo stačit, ale nevydrží to dlouho. Zvlášť, pokud se bude ta potvora cukat.“ řekl pan Kudrna a pak kývl na své kolegy a okamžitě zamířili ke skladišti, pro nářadí a vše ostatní, co k tomu potřebovali.
Zbytek lidí v tunelu mezitím začal přemýšlet, které nohy by se krabovi měly znehybnit jako první. Zhruba po deseti minutách se vrátil Kudrna se svým týmem.
„Ta čtvrtá noha, támhle vlevo je zaseknutá ve schodišti. Asi s ní hýbat nemůže, protože jinak by to schodiště už dávno urval.“ řekl někdo z davu a všichni souhlasně přikývli.
„Tak přesně na to schodiště se budeš muset dostat. Abys na něj dosáhla. Tady máš.“ Vyděšeně jsem se otočila po hlase. A najednou jsem měla v ruce dvoumetrovou tyč s ohnutými vidlemi a něčí ruce mě postrkovaly k poslední mříži, která nás dělila od vstupu do šachty. Prudce jsem se otočila a chtěla jsem začít protestovat, když v tom někdo strčil podobnou tyč ale s bodákem bráchovi do rukou a tlačili ho ke mě. Ach ano, nejlepší sehraný tým, který nepotřebuje slova a přesto si rozumí. Očividně ti nejlepší na špinavou práci.
Když pan Kudrna odemknul mříže a pustil nás dovnitř, skřípající zvuk železa očividně kraba upozornil na nějaké trable, protože začal jak šílený kmitat nohama. V naprostém transu jsme zírali na to, jak se při kontaktu špičaté nohy se skálou, odtrhávaly různě velké kameny. Když jsme tu šachtu budovali, měli jsme co dělat, abychom se tou skálou vůbec prokopali. A ten krab jednou nožkou urve kus kamene jakoby to bylo máslo?! Nechci si ani představovat, jakou moc mají jeho klepeta, která jsou naštěstí stále ještě na povrchu, nad naší úrovní.
Chlapi nás zatím nechali stát dole a sami začali šplhat po schodištích. Když začali přibíjet první skobu, krab se z nějakého důvodu zklidnil. Údery vytvářely spolu s ozvěnou v šachtě pravidelný rytmus a během chvilky bylo vidět, že na to krab doopravdy reaguje. Stačilo, aby jedna rána padla vedle a narušila rytmus a krab se začal zase cukat.
„Až polezeme nahoru, chci aby tu někdo takhle bubnoval. Vypadá to, že na kraba ta ukolébavka funguje.“ otočila jsem se k lidem za sebou, když si té reakce všimli i ostatní a začali o tom nadšeně diskutovat. Ani jsem nemusela říkat nic dalšího a Pavel se už hnal pro svoje bubny. Byl to jeho celkem nový koníček, začal se o hudbu zajímat ani ne rok před touhle patálií, ale i přesto, že jeho hudební výtvory se povětšinou nedaly vůbec poslouchat, odmítal se svých nástrojů vzdát a i na vzdor všemu přemlouvání si je přestěhoval do své buňky pod zemí. A jak se to teď hodilo!
Zhruba po hodině měl krab ukotvené tři nohy a nezdálo se, že by si toho vůbec všiml. Chlapi pracovali opravdu rychle, i přes to, jak tvrdá a nepoddajná ta skála byla a díky Pavlovu bubnování se nemuseli tolik soustředit na škubající se krabovy nohy.
Lidí v tunelu mezitím začalo ubývat. Nedělo se tu nic zajímavého a oni se začínali nudit. Podle všeho, by měl mít krab nohy ukotvené tak do dvou hodin, pokud se nic nepokazí. Po nějaké době nám všem paní Konvalinková donesla čerstvě upečené buchty a nějakou větší svačinu, pro chlapy, aby měli dost sil. My s bráchou jsme mezitím promýšleli, jakou strategii zvolíme a upřímně, žádná z nich se nezdála být dostatečně dobrá na to, aby měla šanci uspět.
A pak najednou ... bylo hotovo. Krab měl všechny nohy nějakým způsobem u stěn šachty, Pavel pořád ještě nadšeně bubnoval, aby krab nepoznal žádnou změnu a my s bratrem jsme měli jít na věc. Tunel se opět zaplnil zvědavými čumily a starostka nám přišla popřát hodně štěstí. Pak za námi zamknuli mříž, která oddělovala šachtu od tunelu a my si s bráchou vyměnili pohledy. S nejistým úsměvem jsem na něj kývla a začali jsme šplhat po strmých schodištích, která místy připomínala spíše jen improvizované žebříky, cik cak přichycené ve skále.
Cítila jsem na nás oči všech pod námi a z toho mi doslova přejel mráz po zádech. Vážně jsem nebyla ráda středem pozornosti, zvláště když se ode mě očekávaly nějaké velké činy. Když už jsme byli skoro v půlce, zaslechla jsem ještě tiché: „Točíš to?“ a teprve tohle zapůsobilo jako ledová sprcha, která mě vrátila zpátky do reality. Tohle bylo skutečné! Doopravdy jsem se chystala vyzkoušet na kraba svoji bláhovou teorii a pokusit se ho zabít. Kdyby to vyšlo, kdyby to vážně fungovalo, možná by se naše šance proti krabům zvýšily. A kdyby ...
„Elis, levo-horem!“ vykřikl brácha a já jen tak tak uhnula napravo, aby mě nezasáhl kámen, který se zrovna urval, protože krab se i navzdory hypnotickému rytmu bubnování začal nespokojeně vrtět a uvolnil si jednu nohu.
„Díky.“ vydechla jsem a pevněji sevřela ty svoje ohnuté vidle.
„Měli bychom se rozdělit. Já ho zezadu odchlípnu, ty ho zepředu šťourneš, hm? Budeš mít lepší úhel.“ navrhla jsem a brácha se hned začal přesouvat na jiný žebřík, zatímco já pokračovala stále výš. Krab se mezitím uklidnil, takže na nás přestalo padat kamení. Po dalších pár minutách opatrného šplhání jsme se konečně dostali na nejvýhodnější pozice.
„To dáme.“ usmála jsem se povzbudivě na bratra a opatrně jsem se nahnula přes chatrné zábradlí, abych se s těmi vidlemi dostala přesně tam, kam potřebuji.