Krabi IV. Krabí cirkus
„Oni nevidí nebo co?“ vydechl Bíďa po chvíli nevěřícného zírání na obrazovku.
„Je to možné.“ pokrčila jsem rameny a začala jsem s dronem pronásledovat jednoho kraba, který se krkolomně ale vytrvale hnal naším směrem.
„Měl bych jít do rozvodny. S tímhle tempem by nás brzy mohl vycítit.“ oznámil mi Bíďa když se zvedl ze židle, poplácal mě po rameni a během mžiku byl pryč. Ani ne za pět minut začala všude zhasínat světla a vše osvětlovaly jen malé bludičky těsně u podlahy. Seděla jsem v prázdné a naprosto temné hale, kde jediným zdrojem světla byla obrazovka notebooku. Ze zvyku jsem okamžitě ztlumila jas, protože najednou ten monitor zářil jak šílený. Začala na mě opět pomalu padat úzkost, která se mě držela od včerejšího večera. Věděla jsem, že tady dole jsme v bezpečí, chránění a dokonale skrytí před zmutovanými krabími příšerami, ale i přesto mi srdce bušilo jak splašené a dělalo mi čím dál větší problém se vůbec nadechnout. Začínala jsem se celá třást, až mi nakonec z rukou vypadl malý ovladač a teprve až jeho hlasitý dopad na podlahu mě probral.
Elis, uklidni se. Nádech. Výdech. A znovu. Nádech ...
Zrovna jsem se shýbala pro ovladač, když se ve dveřích objevila temná silueta. Nasucho jsem polkla. Měla jsem posledních pár vteřin na to, abych se hodila do klidu. Bylo nemyslitelné, abych dala najevo svoji slabost. Ne teď, když ke mě vzhlíželo tolik lidí. Vždycky jsem prý působila dojmem energického děvčete, které srší pozitivní energií na míle daleko. Se sourozenci či jinými dětmi po svém boku jsem vždy byla samý vtípek a legrácka, vymýšlela jsem pro děti různé hry a pláč a neshody se v mé přítomnosti vždycky jednoduše vypařily. Pravda však byla někde úplně jinde. Do té bezstarostné a veselé iluze jsem měla hodně daleko. Alespoň tedy z mého pohledu. Zhluboka jsem se nadechla, popadla ovladač a pohodlně jsem se opřela do židle.
„Pořád míří naším směrem.“ oznámila jsem jednoduše a popolétla jsem s dronem blíže ke krabovi.
„Proboha! Vždyť už byli tak daleko!“ vyjekl ve dveřích dívčí hlas a pak následovalo překotné klopýtání mým směrem.
„Ahoj, Kači.“ pozdravila jsem odměřeně a než jsem vůbec stihla začít přemýšlet nad tím, co tady sakra dělá, začala Kačka ve spěchu něco drmolit.
„Musíš zpomalit, vůbec tě nestíhám.“ poškádlila jsem ji a poplácala po rameni. Tohle jí bylo tak podobné. Kdysi jsme spolu chodily na základku do stejné třídy a jelikož jsme byly obě ze stejné obce, všichni předpokládali, že budeme nejlepší kamarádky. Kačka tomu věřila i teď, po tolika letech, ačkoliv jsem ji od devítky až do nedávné doby vlastně ani jednou nepotkala a celou základku jsem se jí snažila vyhýbat, protože mi už odmala lezla na nervy s tou svojí upovídaností a naprosto zmateným chováním bez špetky selského rozumu.
„Matýsek a Peťa se zase prali. A asi si něco udělali, protože oba pořád brečí a nemluví spolu ani se mnou! A ti krabi, no to tu ještě scházelo.“ vyhrkla ze sebe o něco pomaleji, takže jsem jí konečně rozuměla.
„A po mě chceš, abych je udobřila a zjistila, co se stalo, že?“ řekla jsem téměř nezúčastněně, zatímco jsem dál manévrovala s dronem. Ta krabí potvora narazila do stromu a začala běhat kolem něj, zatímco klepety máchala ve vzduchu nad sebou. Za jiných okolností by to i bylo vtipné, ale teď tomu krabovi začala od huby odletovat nějaká hustá, mazlavá pěna, která škvařila všechno, na co dopadla. To byla novinka. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla, ani na krabím webu ne. Během chvilky byl spodek stromu natolik seškvařen, že už neunesl vlastní váhu a zřítil se na kraba. Ten chvilku omráčeně ležel, ale pak se vyhrabal zpátky na svých devět ohavných noh a pokračoval ve svém spanilém běhu. Sice se trochu vychýlil z přímého směru k naší jednotce, ale i tak běžel nepříjemně blízko.
„Eliško, vnímáš mě vůbec?“ ozvalo se mi u ucha, když se mi Kačka nahnula přes rameno, aby lépe viděla na monitor.
„Neboj, Kači. Vnímám tě.“ zalhala jsem. Upřímně jsem neměla ani šajn, co do mě celou dobu valila.
„Jen teď prostě nemůžu odejít. Počkej až se vrátí Bíďa a já mu předám drony.“ pokračovala jsem a zkontrolovala jsem druhého drona u kostelíka. Kolem kostelíka to stále zelo prázdnotou a nebylo nutné tam dál okounět. Přepnula jsem tedy drona na autopilota s cílem, aby se sám vrátil a pak jsem se znovu ujala pronásledování šíleného krabiska. Ještě jsem ale důkladně nasnímala rozleptaný kmen stromu. Bíďa z dronových záznamů pak tuhle část vystřihne a dáme ji na web. Vážně jsem nic podobného ještě neviděla, ale třeba někdo bude vědět, co za sliz ten krab plival. Mluvě o krabovi, tak ten zrovna minul brčál v sousední vesnici. Nebo spíš, brčál v troskách sousední vesnice, která od nás byla ani ne osm kilásků. Krabi se přes naše nebohé sousedy přehnali s takovou vervou, že tam skoro nic nezbylo. To naše malá obec na tom byla o poznání lépe. Nás krabi vzali jen tak okrajově a téměř polovina budov zůstala naprosto nedotčena.
Doslova jsem cítila, jak je Kačce nepříjemné vidět kraba takhle zblízka. Nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou a co chvíli se ohlížela směrem ke dveřím, jestli tam náhodou neuvidí Bíďu, který by ji vysvobodil z toho čekání.
„Jestli chceš, vrať se zpátky ke klukům. Já za tebou přijdu, až budu moct, hm?“ navrhla jsem jí a v tu ránu Kačka začala horlivě přikyvovat a než bys řekl krabí krabisko, byla pryč.
Bylo zvláštní, jak lidé reagovali na kraby. Byli tu tací, kteří tomu pořád odmítali věřit a dobrovolně zůstali na povrchu, ve svých domovech. Naprosto odmítali přijmout realitu. Všechna videa, zprávy, záznamy ukazující kraby, považovali za nějaké konspirační spiknutí, které mělo degradovat lidskou společnost. Bůh ví, jestli tihle lidé v krabi uvěřili, jakmile jim ta monstra začala žrát jejich domovy. Kdo ví. Třeba prozřeli a podařilo se jim uniknout, třeba jen dál seděli na gauči a drmolili tu svoji mantru, že to je všechno jen výmysl pomatených organizací.
Pak tu byli lidé, kteří v kraby věřili, ale brali to jako boží trest. Vyloženě trest od Boha, co si sedí někde nahoře na svém obláčku a vážně nemá nic lepšího na práci, než týrat svoje vlastní výtvory, za všechny hříchy, kterých se lidstvo dopustilo proti svému božstvu i proti lidstvu samotnému. Trest za to, jak bezohlední jsme byli ke své planetě. K bližnímu svému. Tihle lidé se třásli jen při pomyšlení na kraby, bázlivě se schovávali v nejtemnějších koutech a začali znovu pilně chodit na mše. Takoví lidé, byli ale naprosto nepoužitelní. Jejich schopnost reálného uvažování se jaksi vypařila. Věřili, že když se budou kát, že je Bůh spasí. Proto občas zanedbávali i vlastní přidělené povinnosti s tím, že tohle nemusí přece dělat, že se o to postará Bůh.
A nakonec jsme tu byli my, realisté, kteří se na kraby nedívali jako na imaginární přelud ani jako na boží trest. Prostě jsme se smířili s tím, že tu krabi najednou byli a že představovali reálnou hrozbu pro všechny, bez ohledu na víru, věk, pohlaví nebo snad etnickou příslušnost. A právě my jsme se snažili ze všech sil, udržet pohromadě zbytky naší společnosti. Nebylo to vždy snadné, ale rozhodně nikdo z nás neplánoval hodit flintu do žita. Pud sebezáchovy nás hnal stále vpřed a nutil nás, bránit se zuby nehty.
Po chvíli krab zatočil a zamířil směrem k sousednímu městu, které od nás bylo doslova na opačnou stranu. Úlevně jsem si vydechla.
„Tak jak to jde?“ ozval se najednou Bíďa těsně vedle mě. Ani jsem si nevšimla, kdy se vrátil. Krátce jsem ho seznámila se situací a zvedla jsem se, abych šla konečně udobřit Kaččiny dvojčata.
„Uvidíme se zítra.“ řekla jsem na rozloučenou a tiše jsem se vytratila do ticha ztemnělých chodeb našeho podzemního domova.
