Krabi I. Jak to začalo
Není to tak dávno, kdy jsme si ještě všichni spokojeně žili své obyčejné a nudné životy. Ráno vstát, jít do školy či do práce, odpoledne předstírat sociální život či hobby, večer jít spát a druhý den znovu. Pořád dokola a dokola a dokola. Život v luxusu a bezpečí.
Když jste něco potřebovali, šli jste do obchodu, kde měli všechno.
Když jste měli o někoho starost, zavolali jste mu.
Když jste byli nemocní, měli jste po ruce několik doktorů a léky na každou rýmičku a kašílek.
A celý den jste díky internetu byli v obraze o dění po celém světě.
.
.
.
Takže když pak ve Francii vypukla ta šílená ... situace ... všichni začali panikařit. I ti, kterých se to vůbec netýkalo. Ano, dívám se na tebe, Ameriko.
V podstatě šlo o fatální selhání v zabezpečení laboratoře, která de facto neexistovala. Uprchlo asi dvacet pokusných subjektů, zmutované, geneticky upgradované a takřka nezničitelné obludky. Říkáte si, že je mohli pochytat a zavřít zpátky do zkumavek a byl by klid. Kéž by.
Problém byl v tom, že tihle drobečkové, původně snad krabi či co, byli silně přitahováni jadernou energií a elektřinou obecně. Takže když se během pár dní dostali k nejbližší jaderné elektrárně, věci dostaly nový spád. Zvláště pak, když se krabíci nadšeně prokousali do samotného jádra reaktoru. Jakéhokoliv živého tvora by radiace okamžitě usmrtila, ale těmhle drobkům pomohla zmutovat až do současné podoby. Vážně krasavečci, hotoví domácí mazlíčci, vhodní do rodin s dětmi. Dvou až čtyřmetrové obludy s devíti nohami, se čtyřmi obřími klepety, s několika páry očí všude možně po těle a s krunýřem, který neškrábla ani atomovka (ano, opět děkujeme, Ameriko).
A aby toho nebylo málo – ty jejich tlamy! Bůh ví kolik řad ostrých zubů, které mívaly skoro až půl metru, jejich schopnost vyhodit si čelist jako had a tím mít možnost sežrat opravdu velká, veliká sousta ... která ani tak nebyla schopná utišit ten jejich neukojitelný hlad. A žrali všechno. Zvířata, lidi, auta, stromy, hlínu, beton. V jídle vybíraví vážně nejsou. Schroustají všechno a nezbude po nich nic. Ani bobek. Což stále tak trochu nechápu ale budiž. Ještě aby se nám tu válely hromady trusu zmutovaných krabů. To už by bylo příliš.
Francie tehdy naprosto zkolabovala během jediného týdne. Nedivím se. Z původních dvaceti geneticky upravených krabíků najednou do celé Evropy proudila monstra, která se rozmnožovala neuvěřitelnou rychlostí. První odhadové sčítání po týdnu přineslo téměř čtyřmístné číslo. Američané okamžitě zastavili jakékoliv lety i plavby do Evropy, shodili nám sem pár atomovek pro efekt, Rusové a Číňané uzavřeli dohodu, sjednotili celou Asii a během rekordně krátkého času postavili zdi a obrnili pozemskou hranici s Evropou. Všechny ostatní státy okamžitě zmobilizovaly svoje armády, zbrojní průmysl nahradil všechno ostatní, takže v někdejší továrně na jogurty se montovaly zbraně a nikdo proti tomu ani nepíp. Během měsíce, kdy v Evropě ještě jakž takž fungovala civilizace, jsme všichni, kdo byli schopni uzvednout samopal, všichni bez ohledu na věk a pohlaví, vážně naprosto a úplně všichni jsme prošli povinným ultra rychlým kurzem v ovládaní zbraní a jak se co nejlépe schovat a přežít.
Vtipné je, že vlastně nikdo nevěděl, jak se bránit. Nikdo netušil, jak je zabít nebo aspoň zpomalit, ochromit. Ten výcvik v ovládání zbraní byla zbytečnost. Naprostá ztráta času. Ale dalo nám to maličkou naději, že aspoň něco děláme, že víme jak použít tu věc, co ve filmech dělá pif paf. Že nám je nějaký samopalíček úplně k hovnu, to nikoho nezajímalo. Potřebovali jsme něčemu věřit. Nikdo si už nebyl ničím jist. A hlavně ... nikdo neměl nejmenší tušení, co vlastně dělat. Lidé zpanikařili. Vyrabovali obchody, zazásobili se, přestali chodit do práce a dřepěli doma s rodinou. A právě kvůli tomu se velmi rychle rozpadla společnost. Stoupla kriminalita a zatímco všichni čekali až krabi dorazí i k nim, okolní svět se rozhodl uvrhnout na celou pevninskou Evropu karanténu. Kde to šlo, tam se vystavěli dvacetimetrové, betonové zdi se střílnami a vodními děly. To byla jediná slabost, kterou kdy krabíci projevili. Neměli rádi vodu. Proto nehrozilo, že by se snažili přes oceán dostat i do zbytku světa. A i když jim betonové zdi nevadily a nedělalo jim nejmenší problém se jimi prokousat, přesně mířené zásahy vodními děly je od zdí odrazovaly, krabi je nechali být a raději se vydali jiným směrem.
Zůstávala po nich spoušť a minimum přeživších. Někteří doufali, že až ty potvory sežerou co můžou, sežerou i sebe navzájem. A byl by klid. Nicméně to nevypadalo, že by se to mělo stát někdy brzy. Přece jen, i když je Evropa malinká, „potravy" tu je pro ty monstra víc než dost na pár let. Pravda, sežrat 12 patrový panelák jim trvá zhruba dva týdny, což není nijak dlouhá doba ... ale pořád v sobě každý z nás nese nějakou malinkou jiskřičku naděje, že jednou prostě chcípnou. Je jedno jak nebo proč, každý tomu chce věřit. I vy byste tomu měli chtít věřit. Pro nás. Ze solidarity.
Musím říct, že ačkoliv jsme od Francie relativně jen přes jeden stát, pořád ještě tu je klid. Z nějakého důvodu se nám krabíci vyhýbají. Nikdo neví proč. Asi je naše malá zemička prostě neláká. Stejně jako před pár roky nelákala ani imigranty ze Sýrie. Ano, mluvím o naší krásné zemi české. Ležíme v srdci Evropy a momentálně i srdcem Evropy jsme. Protože jsme stále naživu a stále funkční. Prostě neuvěřitelné. My, takoví lůzři.
Když jsme si krátce před objevením krabíků zvolili nového prezidenta, všichni teatrálně plakali, jaké neschopné hovado jsme si zvolili tentokrát. Už jsme tu měli notorického alkoholika, pak chlípného děvkaře a teď ještě tohle. Dokonalý příklad mamánka, který bez maminčiny pomoci a rad ani nejde sám nakoupit. Když ale začalo jít do tuhého a prezidentova maminka skapala na infarkt, prezident se nám překvapivě pochlapil. Zavedl zvláštní opatření a nová pravidla, která odvrátila paniku a udržela naši zemi pohromadě. Žádné rabování obchodů, žádné zvyšování kriminality, žádné stávky a hepění doma na prdeli s rodinou. Kdepak. Po vzoru Ruska a Číny jsme kolem našich hranic postavili zdi a ploty s vodními děly a mezitím jsme se pomalu přesouvali pod zem. Pravda, moc jsme na to neměli techniku a prostředky, ale ne nadarmo se říká „zlaté české ručičky". Brzy se ukázalo, že v centru nejhoršího dění, kdokoliv se řídil naší taktikou „hurá pod zem", ten přežil. Ano, myslím že se na chvíli můžeme dmout pýchou. Krabi se totiž hnali za vším, co viděli. Co bylo těsně u země, to je nezajímalo, protože všechny svoje oči měli většinou na horní části těla.
Budování ochrany naší krásné země bylo něco neskutečného. Bylo to úchvatné! Naprosto neuvěřitelné, jak se náš věčně rozhádaný, brblající národ bez špetky vlastenectví, dokázal najednou spojit a táhnout za jeden provaz. Každé město, každá vesnice, tvořila svoji vlastní jednotku. Některé menší vesnice, které byly poblíž sebe se spojily do větších celků a společně budovaly svoje vlastní ochranná opatření, na kterých se oni sami dohodli. Jistě, odkudsi shora, od prezidenta a jeho „apo-týmu" proudily různé rady a tipy, jak se chránit, ale stejně si každý nakonec dělal to, co mu vyhovovalo nejvíc. Některé vesnice se přesunuly do hradů či zámků, které měli v okolí, jeskyně dříve spadající do chráněných oblastí se staly útočiskem mnoha lidí no a my ostatní, my, kteří jsme neměli za humny hrady ani jeskyně, my jsme se prostě prokopávali níž a níž, Satanovi do obýváku.
A pomáhali opravdu všichni, stačilo jen najít někoho, kdo byl schopen organizovat lidi a přerozdělovat jim práci. Pro každého se dala najít nějaká užitečná činnost. Nějakým omylem či snad náhodou jsem se i já dostala do týmu těchhle organizátorů naší obce. A to jen proto, že jsem schopná vymyslet činnosti i pro maličké děti. Jakmile už umí chodit a lehce koordinovat svoje pohyby, okamžitě jsou mi přiděleni. Většinou nám děti pomáhají jako „dones-podrž" pracovní síla, protože už i tříleté dítě je schopné donést šroubovák a najít pilku, že. Ostatní děti, které jsou už starší, pomáhají se zásobami. Třídí různé věci a dělají lehké práce, které dospěláky jen zdržují. K dětem jsme brzy přiřadili i fyzicky handicapované lidi, protože bylo nemyslitelné, abychom je opomíjeli a prohlubovali v nich pocit, že jsou pro společnost jen přítěží, zvláště v tak těžkých časech, jako byly tyto.
Silní muži a ženy pracovali na výkopech, inženýři a statici sloužili jako mozek celé stavby, protože bylo nutné promyslet fůru věcí, jako jsou rozvodné sítě, voda, větrání, celková stabilita nového podzemního prostoru a všechno ostatní.
A práce šly kupodivu hodně rychle. Stačilo jen najít vhodné místo, kde kopání půjde nejrychleji a během dvou měsíců jsme byli téměř všichni z naší obce přesídleni dolů. Je pravda, že dokud byli krabi daleko, zůstávali jsme stále ve svých domovech, ale zároveň jsme si zařizovali a vybavovali svoji přidělenou buňku pod zemí. A všechno co jsme mohli postrádat, to šlo do všeobecných zásob na horší časy. Bylo to jednoduše neuvěřitelné. Zvláště pak sledovat zprávy ze zbytku Evropy, když se někomu podařilo něco z toho dění nahrát na internet, to všechno nám připadalo neskutečně vzdálené, protože se nás to jednoduše zatím vůbec, ale vážně vůbec nedotýkalo.
A pak se to stalo. Přišli k nám z Rakouska. Jednou to prostě přijít muselo, že. Hraniční hlídky se držely statečně a získaly nám celé dva dny, než je krabi prolomili. Dalo nám to všem dost času, abychom se neprodleně přesunuli do našich skrýší a zabezpečili se co nejlíp, jak jen to šlo. Díky technologii dronů jsme měli přehled o tom, kde se ty zrůdy pohybují, protože krabi byli příliš nemotorní na to, aby byli schopni létající drony chytit a zneškodnit. Prvních pár dní pod zemí jsme byli všichni neskutečně napjatí a nervózní. Postupně se ale mě a mému týmu podařilo lidi zaměstnat a přivést je na jiné myšlenky. Podle původních propočtů jsme měli být schopni vydržet pod zemí zhruba rok, bez jediné nutné návštěvy povrchu. Omezili jsme elektrickou energii, protože ta byla pro kraby lákadlem, zásob jsme měli taky dost, nebyl jediný důvod, proč rozpečetit náš vchodový poklop. Všichni jsme zaťali zuby a řekli jsme si, že to zvládneme.
Každý večer jsme pořádali v největší vykopané místnosti něco jako shromáždění, kdy jsme si mezi sebou vzájemně vyměňovali svoje zážitky z toho dne, úspěchy či nezdary a sledovali jsme pohyb krabů. Pomalu se blížili i k nám. Z dosavadních zpráv jsme věděli, že padly tři jednotky, které nebyly dostatečně skryté, ale dalších šedesát sedm zůstalo kraby nepovšimnuto. Tahle shromáždění byly podle našeho psychologa perfektní v udržování morálky. Kdo nechtěl, nemusel se jich účastnit, ale už během prvního týdne jsme díky lidem získali pár dalších nápadů, jak si život „dole" vylepšit a zpříjemnit. Jednoduše, shromáždění plnila funkci informační a zároveň to byl i jakýsi obrovský brainstorming.
Uběhl měsíc a my stále existovali.
Pokračovali jsme ve výkopech s tím, co jsme měli, děti chodily do podzemní školy, dospěláci měli svoje vlastní povinnosti, každý z nás byl článek řetězu, takže nikdo nezůstal bokem a bez své vlastní povinnosti. Musím říct, že se nám žilo dobře. Ponorková nemoc se řešila náhodným stěhováním mezi rodinami a přáteli, příděly jídla a dalších surovin byly stále štědré a my neměli jediný důvod, proč chodit nahoru. Padlo dalších jedenáct jednotek, ale zhruba dvě stovky zůstaly naprosto bez povšimnutí. Krabi nevzrušeně pokračovali stálým tempem směrem k Polsku a my se doopravdy modlili, aby se neotočili a nevrátili se zpátky k nám.
Pak ale znovu zasáhla Amerika a všechno šlo k šípku. Úplně všechno.
