Vlevo? Vpravo?
18. 11. 2009
Vlevo?
Nikdo.
Vpravo?
Nikdo.
Chjoooo. Kam jsem to zase vlezla?
Koukám jak tele zleva doprava, ale přesto nenacházím nikoho známého. A přitom jsem na plese svojí vlastní školy!!! A ještě ke všemu s přítelem, kterého zná snad půlka města ze zábav a tak. A to je možná ten problém. Rozpačitě se v duchu podrbu na hlavě a dál se rozhlížím.
„Ahóóój!“ ozve se najednou někde vlevo ode mě. Hodím okem tím směrem a čelist mi udělá prudký výpad proti podlaze.
„A-a-a-a-ahoj.“ vyhrknu a rychle kontroluji, co dělá přítel. Bohužel – stojí vedle mě a diví se, co je to za kluka vedle mě z druhé strany..
Neřeknu mu to. Moje bývalá tajná láska. A velice silná tajná láska. Doufala jsem, že jsem zapomněla, ale skutečnost….je jiná. Srdce mi udělalo o tři tepy víc a moje tvářičky nabraly sytě rudou barvu.
„Jak se jinak máš?“ ptá se mě a já nejsem schopna slova. Nejraději bych tu vrostla do země a sledovala – JEHO. Jeho modrý oči, krásný vlasy, úžasný tělo, smyslný rtíky…. Uááá! Já jsem do něj asi pořád krutě zamilovaná. A asi se toho nezbavím.
Do akce se automaticky zapojí autopilot a já se rozplývám nad jeho dokonalostí, zatímco se s ním moje duchapřítomnější druhé já celkem v pohodě vybavuje.
*-*
O týden později
*-*
Sedím s přítelem u něj doma a koukáme z okna. Lépe řečeno – já čumím z okna, on kouká na mě. On myslí na mě. Já myslím na někoho jiného. Paráda. Zase mám nemluvnou náladu, kterou mi byl čert dlužen. Už je to sice týden, od toho prokletého plesu, ale stejně se mi v hlavě rozhučí vodopád jakmile si vzpomenu, koho jsem tam viděla. Stejně jako před rokem si v hlavě přehrávám – furt a furt – dokola, to co jsme si řekli. Co jsem mohla říct líp a co by pak následovalo.
Už jsem z toho fakt na nervy!
*-*
Mučí mě snad? Dělá to naschvál? Nebo je to jen krutá realita? … Že se objeví vždy, kdy už si s jistotou říkám, že mě ta bláhová zamilovanost dokonale přešla. Proč? Je to snad nějaké prokletí? A proč … proč … proč se to děje jenom mě?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
