Traumatický začátek
K vaší velké lítosti … možná i k vaší velké radosti <pochybovačně> … opět jsem se dokopala k tomu, abych vám klasickým nudným oznámením oznámila … že ještě žiju (mě se jen tak nezbavíte <muhehehehe>).
Nicméně … ty moje žvásty o mém přežívání se týkají zřejmě pouze mé fyzické podstaty. Moje psychika je naprosto na cucky. Totálně v prdeli. Nějak totiž nezvládám to, co se zdá na první pohled tak jednodušše složité. Vést domácnost. Starat se o sourozence. Dělat pro ně první poslední. Vyrovnávat se s kecama toho chlapa, kterej žije s náma v baráku a ráčí se nazývat otcem mých sester.
Jen tak na okraj – na ukázku těch keců, jejich stručná podstata: mám se starat sama o sebe … mám si pořídit vlastní děcka na vychovávání … nesmím mluvit na svoje vlastní sestry … mám se odstěhovat z baráku (může být rád, že vůbec bydlí s námi, měl u nás tehdá žít jen přes zimu, páč se mamce zželelo toho chudáka jakým byl … a možná ještě pořád je). … No po pravdě … tohle zamává i se mnou. Tss.
Nějak z něj vanou negativní vlny, bránící mi v psaní, bránící mi v usínání … bránící mi volně dýchat. Už aby byla zase škola. Abych jezdila dom klidně až o sedmi večer, hlavně abych už nemusela trpět jeho přítomnost … Grr…
Čím dál častěji přemýšlím o tom, že se vážně pokusím dostat se na vejšku … abych mohla vypadnout z baráku. Z toho dusna. A jestli mi to tam nevyjde, pojedu okamžitě do Japonska … sice ještě nikdo neví, že jsem se takhle rozhodla … ale bude to tak. Nemíním se do svýho nádhernýho, vysněnýho Japonska dostat až v šedesáti s důchodcama.
Proto jsem se konečně … po dlouhém přemlouvání o odhodlávání … dokopala k tomu, abych se konečně začala učit Japonsky. I když … pořád ve mně hlodá ten nepříjemný červíček pochybností, že na to jdu špatně … a celkově … že se to v životě nenaučím. Chjoo…
Ale … člověk musí mít svůj sen, ne? Jinou možnost v tomhle pomateným světě nevidím. Mít sen, ke kterému se člověk upne tak, až nevidí realitu = jediný způsob přežití. A já, JÁ se svýho snu nevzdám …
Cloumá se mnou vztek. A nevyspání. Už pěkně dlouho jsem se vlastně pořádně nevyspala. Jsem prostě zvyklá na svoji tmu a ticho … a když si Petr pustí pc, usne a ještě začne chrápat … tak v tom se spát nedá. Zvláště, když pustí Simpsny a jeden jedinej díl běží šestkrát dokola, než se Petr vzbudí a o půlnoci vypne kompl.
Mě nedělá problém být dlouho do noci vzhůru, ani mi nedělají problém noční tahy … třeba kecání do čtyř do rána … ale když se má člověk o půl desátý zahrabat do postele a statečně předstírat, že spí … a moci usnout až po půlnoci, kdy se – při štěstí – vypne Petrův pc … Bohužel pro mě, já usínám většinou tak hodinku po tom, co mám možnost spát. … Takže v reálu to vypadá tak, že v jednu či dýl usnu a kolem sedmý osmý jsem donucena vstát a normálně fungovat. … Chjoooo…
Oh … koukám že z mýho, původně myšlenýho oznamka že žiju se nějak klube delší textík …
Hm … pořád … víceméně pokaždé, když mě chytne „psavá“ … tak jako první otevírám Loutku … jenže … už velice dlooooohou dobu se tu nic dalšího neobjevilo. Mám napsaný tři řádky a končí to staženýma trenýrkama XD asi se zase stydím … ačkoliv … je to poněkud zvláštní, že se stydím popsat yaoi scénu, když mám v pc zcela beze studu rozepsaný minimálně tři takový scénky XDDD …. Echech … <rozpačitá>
Dál … co bych ještě mohla psát? …
Jo, třeba jsem dostala od mamky za úkol, učit se se sourozenci. S naší nejmladší – aby se naučila psát celý jméno a příjmení, s druhou sestrou, páč je s prominutím naprosto blbá – tže to obnáší matiku, čtení a psaní … zpěv raději ne XD a s bratrem … asi aby se necítil ochuzován, tak má psát s druhou sestrou diktáty pro druhou třídu ~_~
Navíc to mám krapet komplikované tím, že v přítomnosti Petra na ně nesmím mluvit … pokaždý se od něj totiž dozvím, že si jako vážně dost dovoluju T_T … Ale co … je to jen další člověk kterej se mi rozhodlo zpříjemnit mi život po svým … Nicméně, já vím svý tak to neřeším XD
Huh … asi budu končit … koukám, že jsem fakt hodně vzteklá.
Vaše Es