Rozpadající se osobnost?
9. 12. 2009
Přemýšlím, proč se mi poslední dobou tak strašně špatně dýchá, proč jsem unavená …
A proč … proč se ksakru cítím tak strašlivě prázdná?
Jistě … snažím se to nahnat tuc-tuc hudbou, úchylnýma a ještě úcyhlnějšíma povídkama …
A STEJNĚ TO NEPOMÁHÁ ! ! ! !
Často přemýšlím o tom, kam ten můj zas*anej život vlastně spěje. Vím, nedávno (nebo dávno?) jsem se tu krapet rozepisovala o tom, jak je nesmyslné žít. A pořád si to myslím. Nebudu tu ale psát opět to samé. Na to už nemám sílu … nebo chuť.
Celkem jsem se smířila s tím, že udělat maturitu nebude asi zas tak hrozné, jak jsem si myslívávala. V podstatě jde jen o to si to přečíst a pochopit to. Pak se to dá okecat. Na to budu spoléhat.
Jenže … co ty moje naivní sny o vysoký? … Ty se hroutí. Jednak matika a anglina … a druhak … nemám nejmenší ponětí, kam. Jistě – nabízí se ekonomky, jenže … i když mě to v podstatě baví … bude mě to bavit i za … dva roky?
A … moje vysněný Japonsko. Tohohle snu se držím zuby nehty, co to jde. I když … začínám cítit, jak mě opouštějí síly.
Mám pocit, že se ze mě stala prázdná skořápka … Cítím se tak neúplná až mě to trhá na kusy. A bolí to, věřte. Tak strašně moc.
<s panikou přečetla výše psané řádky>
Koukám, že tu píšu zas jen samé nesmysly <posměšné uchechtnutí>.
Jsou to tak dva, tři dny zpátky, co jsem si pročítala starší příspěvky z této rubriky.
Nabyla jsem dojmu, že jsem si ty stránky založila jen proto, že si nemám s kým povídat. Že jsem nenašla nikoho, komu bych byla ochotna svěřit svoji duši … a kdo by to byl ochoten snést.
Začínám o sobě dost pochybovat. Z těch žvástů, slátanin, bezduchých blábolů mám pocit, že jsem nestabilní osobnost s rozpadajícím se charakterem. Vím, že se shazuju, tohle si o sobě snad nemyslím, ale nedokážu poručit prstům na klávesnici, aby přestaly psát to, co mi bleskne hlavou. Vlastně mě to v jisté míře fascinuje. Zírat na kurzor, co nestíhá ani blikat pod náporem objevujících se písmenek a znaků. To jeho blikání mě přivádí k šílenství. Tolik toužím psát, trýzní to moji duši, když nemůžu přijít na další slůvko.
Nedává to smysl. Nic co tu píšu. Asi to na net nedám. Ještě nevím.
A přitom … přitom mám pocit, že jsem možná konečně objevila smysl života. Měla bych být nadšená, ne? Celou dobu o to usiluju … a teď, když to konečně chápu … Místo očekávaného nadšení se na mě snesla hrůznost toho, co jsem … co jsem si uvědomila. Vím, jsem magor, už mě ani nebaví furt dokola všem opakovat, že nejsem normální, je to značně vysilující.
Nicméně, za svými názory jsem se naučila … stát. Vím, i když to tak nevypadá, mám svý sny a i když mi došlo, že žiju zbytečně, nemíním se jich vzdát.
Dává tohle vůbec smysl? … <tik v oku a poklepávající malíček>
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář