Esarininy stránky ... již druhé ve stejném stylu

Poslední kapka. 
Je to jak přepnutí spínače. Tak jednoduché. Okamžité.
Nezastavitelné.
Jednou to přijít prostě muselo, že?

Celou dobu se to všechno snažíte ignorovat, i když víte, že to tam někde je, že to pomalu ale jistě sílí a že vás to totálně položí, pokud si nenajdete pomoc. Jenže vy si o pomoc neřeknete, i když ji zoufale potřebujete. Protože "tohle" by vám to přece nikdo nevěřil. Protože tohle se stává jen ostatním, ne "nám".

Pořád se ukájíte myšlenkou, že to zvládnete naprosto sami, jako všechno ostatní, stejně jako dřív, jenže to je ta nejhorší lež, kterou se můžete chlácholit ... a moc dobře si to uvědomujete. A stejně to furt děláte. Ze zvyku. Protože, co jiného asi tak máte dělat. Co jiného můžete dělat. Zůstat ve vyjetých kolejích, sklopit hlavu a předstírat, že je všechno v cajku. Nepřitahovat na sebe pozornost.

Pořád se snažíte zachovat si tu masku, která má představovat vaši osobnost tak, jak ji znají ostatní. Všechno je to jen divadlo pro veřejnost. Předstírání, aby si nikdo ničeho nevšiml. Protože nikdo nesmí vidět, jak slabá a křehká osobnost se za tím vším vlastně skrývá. Protože to přece nejste vy. Vy jste silní a nic vás nepoloží. Nesmí. Nemůžete si dovolit slabost. Na to nemáte právo. Protože tu jsou tací, kteří na vás spoléhají. Kteří vás potřebují. Kteří potřebují, abyste byli silní i za ně, protože 'vy' to přece zvládnete unést nebo snad ne? Takže den za dnem lžete jak sami sobě, tak i ostatním a říkáte si, že to takhle přece může fungovat do nekonečna.
Nemůže. 

Nikdy to tak fungovat nebude. 

Jsou to jen sladké lži, barevné náplasti se zvířátky, které vám dávají pocit, že všechno bude v pořádku. Samo od sebe. Jen tak.

Pomalu si uvědomujete změny ve svém chování a jak je čím dál těžší, udržet si tu zdánlivou představu o tom, kým jste byli dřív. 

To, co vás dříve naplňovalo radostí, začnete přecházet pokrčením ramen a chabým pokusem o cosi jako úsměv.

Vstát z postele, udělat ze sebe člověka a předstírat funkční bytost po další den, je s každým dalším ránem čím dál těžší a zbytečnější.

Sedět na místě a hodiny zírat do jednoho místa, se stává nejsmysluplnějším využitím volného času.

Na ty pomíjivé okamžiky radosti se začnete dívat s podezřením a nedůvěrou, protože být šťastný už prostě není pro vaši mysl "normální stav".

Když se jako člověk, který nikdy nepláče, rozbrečíte a hodiny nemůžete přestat ...

Nejhorší je, že se tělo v takový okamžik naprosto zblázní a vy nad sebou ztratíte veškerou kontrolu. Ani pořádně nevíte, jestli vám je teplo, zima, jestli chcete spát, jestli máte hlad nebo se vám vlastně chce zvracet. Když se celí třesete a přitom cítíte jakýsi otupělý klid. Když jediné co chcete je, aby vás někdo pevně objal a přitom jste připraveni lámat končetiny každému, kdo se na vás byť i jen podívá.

Ten pocit ztráty sebekontroly je na tom asi to nejhorší. Tedy, alespoň pro mě. Víc jak půlku života se úzkostlivě snažím udržet sama sebe pod kontrolou, být naoko tím, kým mě chtějí mít ostatní. Mít svoji osobnost řádně sešroubovanou, mít dokonalý přehled o tom, co se proč děje. Držet svoje já na uzdě a nedovolit jim, aby se utrhli ze řetězu. To se stalo jednou a víckrát už to zažít nechci. Doopravdy ne. Možná jsem si je neměla "vytvořit". Možná jsem se měla psychicky sesypat už tehdy. Možná by pak bylo všechno jednodušší. Třeba jsem to všechno měla skončit dřív, než na mě začalo doopravdy záležet. Než jsem se stala potřebnou. Než jsem se stala tím, kým jsem teď. Na druhou stranu ... bez nich bych tu už dávno nebyla. Protože oni mě potřebují stejně jako já je.

Když už vám dojdou i slzy a vy jen se svíravým pocitem v hrudníku sedíte a mdle lapáte po dechu, jak ryba na souši. A pak na vás najednou dopadne tíživý pocit klidu, všechno ztichne a vy se zase můžete nadechnout. A všechno, úplně všechno je jak ve zpomaleném filmu. Jste jen divák. To všechno kolem vás, se vás prostě netýká. Nejste toho součástí. Je to jak ticho před bouří. Všude je klid, ticho, všechno se zdá jak má být, ale přesto v koutku duše víte, že tímhle to rozhodně nekončí. Že to byl jen pouhý začátek. Předzvěst něčeho horšího, co třeba už tak "lehce" neustojíte.

Víte, že už je nejvyšší čas začít s tím vším něco dělat, ale nemáte na to sílu. Už jen odevzdaně čekáte na další zásah, protože už nic necítíte. Nemáte jak. "Nevíte" jak něco ještě cítit. Co to vůbec znamená? Něco určitě, ale who cares.

Vaše Es