Psychická krize? ANO
24. 3. 2009
Chjo … tak se vám opět hlásím. To máte zase radost, co? <smrtelná ironie>
Dá se říct … že i když údajně nic nedělám, naprosto a absolutně nic nestíhám. Opět se jaksi propadám do svého malého a soukromého světa depresí, smutku a sebevražedných sklonů. <už to vidím, jestli si tohle přečte přítel, budu mít kázání. Chm.. jako by nestačilo to od rodičů>
A čím to všechno je?
Vlastně ničím. Jenom škola, blížící se závěrečky z autoškoly, blížící se státnice z adminy a … drama posledních minut … blížící se moře. Grr. Člověk aby se na to *beep* O_0
Vážně netuším jak to dělám, podle mě jsem naprosto vyrovnanej člověk, ale už mám zase deprese. A číkoliv snahy dostat mě z nich, mě zavrtávají ještě hloub. Pěkně děkuji. Pro příště: žádný „svěř se mi!“ … „nechceš pomoct?“ … „co s tebou je?“ apod. na mě nezkoušejte. Jasný?! <vražedný výraz>
Dokážu si poradit sama. Ale k tomu potřebuji, aby mě všichni nechali na pokoji. Abych se mohla někde v koutku sama užírat svýma psychopaticky úchylnýma myšlenkama. Je to pro mě lepší než si nahonem před někým vymýšlet, proč jsem tak mimo. To se prostě nedá popsat slovy. Grr. Bohužel – to nikdo nechápe.
Vůbec … ani nevím, jestli sem ještě pořád chcu psát to, proč jsem TOHLE začala psát =_=´´
Po chvíli přemýšlení
No tak asi jo.
Právě jsem se totiž od maminečky <jsem naštvaná jak starej nevrlej pes, kterýmu vezmete kost> dozvěděla, proč vlastně jedu k moři a ne na vodu. Jsem totiž
NAPROSTO NESCHOPNÁ MALÁ HOLKA CO SI FURT NA NĚCO STĚŽUJE ! ! ! ! ! ! ! !
A víte co mi můžete? …
No … opravdu jsem totálně mimo. Měla jsem se domluvit s mamkou, jestli mě ze středy na čtvrtek pustí k příteli. Dostala jsem „mini“ kázání o tom, že se poslední dobou vůbec neučím, a že mamka nechce, abych nedodělala školu jen proto, že jsem si našla přítele.
Tak si říkám … nemám ho pro dobro všech ostatních pustit k vodě? Co na tom, že JÁ bych spokojená nebyla …
Ale řekla bych, že to asi neudělám. To se prostě nedělá. Říct někomu jo a pak ho odkopnout. To je nemorální <vědecký poznatek, vztyčený ukazováček>.
Chm… poslouchám jakousi písničku, nevím o čem je, ale už mě pěkně štve. Řve tam nějakej blb. Stejně jako všechno ostatní. A všechno nechávám proplouvat kolem … na prvním místě školu, pak sebe, přítele a pak všechno ostatní.
Kde jsou ty moje sny? Že napíšu knížku? Že se naučím perfektně německy, abych u tý maturity byla schopná vůbec něco kváknout? A že už dááávno budu mít základy japonštiny? … A další naivní sen …. že budu ohebná jako Sora? Kam zmizely? Stejně jako útržky …
<z toho posledního je mi do breku, to mě bere asi nejvíc>
Uvědomila jsem si, že se z týhle situace snažím nějak podvědomě dostat. Snažím se „nadopovat“ věcma, který bych si dřív nepřipustila. Začala jsem jak sysel shromažďovat dost úchylný obrázky. V naději, že z toho vyhrabu. A ono nic. Nic. Nic. Nic a nic. Ani teď. Ani potom. Ani pak. Už nikdy.
Chjooo … už je půl devátý, v úterý budu zřejmě psát ze strojů – a to neumím ani beep … Maximálně tak rozdělení mechanických převodů, pár obrázků – tak nějak matně, a to je vše.
A ve středu to bude asi taky pěkně ostrý, jestli se učitelé neulijou (mají se dělat maturity na nečisto) … Tak by se mohli zdejchnout a nám by se to přesunulo na příští týden. Ale nevím nevím, k čemu bysme si tímhle pomohli. Stejně bych se nedokopala k tomu, naučit se to. Prostě se znám.
Nějak jsem ztratila tu sílu, která mě nutila tu být. Přežívat tady a snášet ty tlaky, na který prostě nejsem zvyklá <ha, lidi pozor, už ze mě začíná mluvit Esarina … jsem tak šťastná, že se zase objevila, to už se moc často nestává, tetelí se blahem>.
Přála bych si, aby bylo všechno jako dřív. Abych mohla v klidu a nerušeně psát, pomalu až do jedenácti, někdy i do dvanácti v noci. To na mě přicházejí ty nejlepší nápady a myšlenky. Právě v těchto okamžicích se rodí „veledíla“, jako je třeba Reklipto (který zatím neznáte, ale možná brzy poznáte. To se ještě uvidí, jak budete na Es hodní).
Abych si po příchodu ze školy namázla pár chlebů s nutelou a zapadla k sobě do postele, do uší si vrazila sluchátka a ponořila se do druhého světa. Tam … kde jsem se cítila víc doma než kde jinde. Kde jsem byla NĚKDO! A mohla jsem opět vládnout … Vím, zní to dost uhozeně … bože, co to má ta holka za myšlenky? Vládnout? Ona a vládnout? To nepřichází v úvahu, vždyť je to MAGOR!!!! … jenže jsem si nedokázala pomoct. Ve svých představách jsem uměla lítat … <chich … skoro jako superman … to je ironie, o můj bože, chytá se za hlavu> a opravdu jsem cítila ten ledový vítr kolem sebe. Je to tak úchvatné ….
ALE !!!
To se změnilo.
VŠECHNO SE ZMĚNILO ! ! ! !
Dá se to říct i jinak. … Co všechno zničí stěhování …
Nabouralo mi to fantazii. Znemožnilo mi to psát v noci. Už se pomalu ani nemůžu vysprchovat aniž by o tom nevěděla celá rodina a nikdo neslyšel, co si potichu přeříkávám. Z čehož plyne, že jsem přišla o svůj rituál. Jediný způsob, jak si dobýt energii a naladit se na pozitivnější myšlení.
Už si vážně připadám jak v cirkuse. Jak opička na provázku, přivázaná u dřevěnýho kůlu s cedulkou „nekrmit“. Pche.
Abyste to dobře pochopili… Jak jsme se v říjnu stěhovali, už jsme se měli stěhovat víceméně do „hotového“. Jenže - - - - - nic se nedělalo tak, jak to měla mamka promyšlené, takže doteď nemáme kompletně hotovou ANI jednu místnost. Ani tu nejzákladnější a nejdůležitější. Nutnou k hygieně a denním potřebám.
UGH …. Čelist dělá výpad proti podlaze? Nedivím se. Nejste sami.
První co mě napadlo, když jsem po třech týdnech od stěhování konečně přijela bydlet domů, bylo A DO PR*ELE ! ! ! Čelist proti podlaze a husina na celým těle. Byla tam strašná zima, i když se topilo. Jediné co bylo v jedné místnosti hotové, byla podlaha a dveře … jo a taky okno. Na nic víc si nevzpomínám.
První noc byla taky úžasná. Měla jsem na sobě strašně moc oblečení, novou peřinu, která nehřeje a pořád jsem se klepala. A ono taky spát vedle neomítnuté kamenné (?) zdi … taky není zrovna nejpříjemnější.
Říká se, že sen první noci v novém domě věští budoucnost. Mě se zdálo o tom, že jsem hledala – a nemohla najít – vzácné egyptské šperky. Řekla bych, že to mělo znamenat, že ztratím sama sebe. Protože já jsem se vážně ztratila <juj, já sebe samu vidím jako šperk … wowow). A tohle nemám z žádnýho – s prominutím – pošahanýho snáře. Na ty jsem už dávno přestala věřit. Protože LŽOU.
Po týdnu přijely od babičky i děcka a náš společný rodinný život mohl začít. Připadám si jak sardinka bez oleje.
Vemte si taky, že nás je šest. Mamka … nevlastní otec (nechci pomlouvat, ale to ON je TEN, kdo si vždycky postaví hlavu a udělá něco jinýho než se dělat má), tři děcka a já. Já už děcko nejsem. Úředně. Jsem plnoletá.
Všichni se mačkáme v jedné malé místnosti, ve které není ještě pořádně udělaný strop. Ne že by mi to vadilo, je to spíše už jen dekorativní záležitost, stejně jako bílení … ale i tak. Ta místnost prostě není hotová a konec. Nebudu se s nikým hádat.
A možná to, že jsme všichni pokupě jak slepice na dvorku mě tak ničí. Nevím, nevlastní otec ze sebe asi (určitě) vyzařuje nějaký negativní vlny, který mi dost vadí. Já ho nepochopím. Děda to řekl dobře. Žije si jak prase v žitě a přitom … no, škoda mluvit. Nebudu tu nikoho shazovat, ne? ^_~
Kdo by to taky čekal, že? Že tak šílená holka jako já prostě občas potřebuje jen tak vypnout.
A navíc mám pocit, že se domů chodím jen vyspat. Když mám štěstí, dostanu se domů před čtvrtou. Jistě – jsem schopná být doma už po třetí … ale taky mám ještě nějaký závazky vůči Žďáru ne? Jindy – Po a Čt chodím do bazénu – z čehož plyne návrat kolem sedmé večer. A ve St mám autoškolu … takže taky tak nějak …
No … a na to nesmím zapomenout … má taky přítele, že? Kdybych tušila, kolik času zabere s někým chodit, nedávala bych si ten pitomej inzerát <pro tebe – Pandisku – bez urážky jo? O tomhle se nechcu bavit>. Z toho taky plyne --- každý druhý víkend (počítá se to už od pátku) a víceméně každá středa. Takže doma jsem pořádně vlastně jen v úterý. To je úúúúúžasné <hysterie>
Další hysterické záchvaty mě chytají z toho vstávání. Jistě – škola nám začíná až v osm, tak proč plašit … stačilo by vstávat kolem šesté. Ale … když už tak už … vstávám o půl šesté a jezdím dřívějším busem v domnění, že se ještě ve škole před začátkem vyučování stihnu něco naučit, když už se k tomu doma nedokopu.
Nicméně … že jsme se přestěhovali má i své výhody. Zatím jsem objevila jen jednu.
Mamka mi koupila počítač. Nutno podotknout že kvůli škole, ale nevlastní otec mi ještě nedal ten prográmek, kvůli kterýmu se tak plašilo. Ech ….
No … řekla bych, že budu končit. Kdo ví … co by ta moje zvrácená a nepochopitelně zmatená mysl mohla ještě vyplodit.
Vlastně … četla jsem si to po sobě a nic jsem nepochopila. Grr. … Doufám že jsem vás moc nezmátla.
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Každý má své chvíle, kdy je depkovní a chce, aby ho všichni nechali na pokoji. Kdy chce být sám a připadámu, že se všechno totálně p*s*a*o!! Jestli někdo něco takového nezažil, tak je teda fakt borec, nebo blbec :D I my takové chvíle máme, ale trávíme je většinou spolu (a ještě s Ájou) takže se to dá:D jen nevěš hlavu, to se spraví :D
To se stává každýmu
(alexeja-nikita, 26. 3. 2009 13:57)