Děsivá skutečnost
4. 11. 2009
Děsivá skutečnost
Netuším jak to dělám, že jsem pořád na pokraji zhroucení. Jistě – jsem schopná několik hodin naprosto normálně fungovat, být nadšená, plná života a energie … ale přesto se cítím strašně. Nedá se to popsat. Už kolikrát jsem se o to snažila a vždycky jsem po sobě jenom četla větičku, že jsem opět ve své malé soukromé depresi, ze které se nemíním vyhrabat. Proč taky.
A teď je to ještě silnější, ztrácím svoje Světlo … svoji Naději … svůj sen.
Furt blábolím to samý, ačkoliv používám jiný slůvka. Myslím si o sobě lži, o ostatních raději nic nevím … chci se stáhnout sama do sebe … přestat existovat … pocítit stav beztíže … upadnout do N-Nicoty. Cokoliv, jenom už nechci … nechci o sobě vědět. Nechci žít.
Moc přemýšlím. A docházím ke špatným závěrům. K mylným tvrzením založených na mé neschopnosti žít v reálném světě. Nebaví mě to tu.
Člověk se narodí … do života přijde se zavřenýma očima, všude je tma a první co uvidí jsou rozmazané a nejasné tvary, strašidelné stíny, hrozivé zvuky drásající ušní bubínky … Proč asi novorozenci řvou jak o život? Jsou snad chytřejší než my – dospělejší bytosti? Uvědomí si snad hned na začátku nesmyslnost žití? Hrůzu do které byli vrženi? Kdo ví…
Nějakou dobu si myslí, že je vše správně, snaží se „žít“ … Možná zapomněli na první chvíle svého života.
A pak … pak stejně odchází … Odchází do tmy, do stínů … do N-Nicoty, ze které vzešli.
A já se ptám … jako už tolikrát … Jaký to má vlastně význam? Začít existovat a pak zase zmizet? Co je v tom za * beep * logiku? Tohle mohl vymyslet jen fakt někdo totálně ujetej.
Vždyť … zrození přináší radost, zánik smutek … mnohdy mnohem silnější než byla ona radost. Proč? Když si uvědomím tíhu světa, hrůzu zániku, raději bych ani nežila. Přijde mi to naprosto … ale opravdu naprosto zbytečné.
Chtěla bych být nesmrtelná. Vědět, co se stane … co bude … Chtěla bych poznávat …
Chjo … ještě chvíli nechám ruce na klávesnici a začnu psát o těch svejch sebevražednejch sklonech T_T … Asi bych s tím měla skončit.
Se vším …
Je to stejně zbytečné.
Stejně jako všechno na tomhle divným světě. Je to tak … zarážející uvědomit si, kolik lidí je kolem a že každý z nich si žije svůj vlastní život. Tolik odlišný od toho, jaký vedeme my sami. A člověk nikdy nezjistí nic o životě druhého. Je to tak děsivé. Žijeme ze dne na den, bez představy, jak prožijeme další den. Poznámky v diáři jsou bezvýznamné. Nic neznamenají … Jsou to jen písmenka … nic víc.
Občas … občas bych si přála být vševědoucí … Vědět o všech … všechno. Ne … nejsem zvědavá, mě do života ostatních nic není, v podstatě mě to vůbec nezajímá … jen bych chtěla poznat ten pocit … že vím …
Grr … jestli plácám z hladu, nevyspání nebo z účinku antibiotik … netuším.
Zase se vám omlouvám za to, co jsem napsala … a co jste doufám nedočetli do konce. Pokud ano, přijměte moji hlubokou … omluvu.
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář