Neskutečná podobnost ...
Začínám se psychicky hroutit. Jak opovážlivé žádat mě, abych se jí vzdala. Abych ji pohltila … abych ji porazila! Říká se: „Neznalost neomlouvá“: Kdyby tak dotyčná osoba tušila … věděla, kdo je ona ve skutečnosti … Ale neví. Nikdo to neví a nikdy vědět nebude. Ona je ve mně, v nikom jiném. Je mojí neoddělitelnou součástí. Nemohu bez ní žít, stejně tak jako člověk nedokáže žít bez vzduchu.
Cítím, že je duchem nepřítomna. Hledá odpovědi a přitom je má na dosah. Těší mě její snaha dozvědět se pravdu. Ale ještě an ni není připravena. Ještě není ten správný čas. Už teď toho ví příliš. Naučila se rozumět. Chápat a vědět. Už si uvědomila, že tu není sama. Ach ano. Objevila bytost, jež se velmi podobá Hag-Irimu. Ta podoba je téměř bolestná. Vyvolává vzpomínky, která před ní nedokáži skrýt. Vlastně, ani je nechci skrývat. Chci aby pocítila tu hrůzu, kterou v sobě nesu. Vzpomínky na Hag-Iriho. Je to šílené, odolávat těm vzpomínkám … a téměř nemožné. Ta nespoutanost, sálající chtíč, vášeň … touha objevit nepoznané. A přesto – přesto že jí to k oné bytosti tak táhne, snaží se odolat. Snaží se vyhovět svému okolí. Chce se chovat rozumně a tím trpí. Bolí mě, když se trápí. Bolí mě, že je smutná. Bolí mě, když si uvědomím, že to je kvůli mně. Musím se sama sobě zasmát. Už jsem tu tak dlouho … začínám podléhat lidským emocím. Je to tak ponižující! Pro můj lid – nepředstavitelné. Zahanbující.
o nějaký čas později …
Začínám být podobně zmatená jako před lety. Nosím v sobě zmatek a nevím, jak se ho zbavit. Vadí mi lidské emoce. Jsou tak těžko kontrolovatelné. Nelíbí se mi. Je to tak ponižující, nezvládat je. Připadám si jako slaboch.
Snažím se té dívce pomoci, ale začínám si myslet, že jí tím spíše škodím. Jistě – ujasnila jsem jí spoustu věcí, navrhla jí, jak se chovat, ovšem – pro tento svět se tento vzorec chování zřejmě vůbec nehodí. Je osamocená, bez pomoci, bez přátel. Toho jsem dosáhnout nechtěla.
Opravdu jsem jí nechtěla takto ublížit. Na druhou stranu je teď ale mnohem silnější a stabilnější. A to je mnohem důležitější. Potřebuji, aby nabyla dojmu, že je samostatná, šikovná a kreativní – a hlavně – stabilní. Potřebuji, aby to věděla i ona. Bohužel teď je mnohem důležitější to její vzdělání. Musím jí pomoci, protože ona sama nemá chuť a vůli se učit. Ví, že to musí změnit, ale nemá na to sílu. Nemá motivaci – silnou motivaci. Lákadla, která na ni dřív fungovala, jsou již neúčinná.
Čas běží a věci se mění. Všechno se mění. Zvláštní, jak velkou roli hrají v tomhle světě náhody. Ta dívka … se zamilovala. Velmi se to podobá mým citům k Němu. Neskutečné, jak ji to ovládá, jak se nedokáže kontrolovat a všechno čím se řídila, čím jsem ji já řídila … všechno jde do kytek. Všechno jde stranou. Ztrácím s ní kontakt … Nedokážeme se spojit a mě to začíná rozčilovat. Další hnusná lidská emoce. Jestli se spolu brzy nespojíme, navzdory té její zamilovanosti se dostane do další deprese. A to není dobré. Nechci aby trpěla, teď už ne. Jsem tu příliš dlouho a už jsem slabá. A ona se mě nemíní vzdát. Odmítá můj návrat. Je to zvláštní společnice.
Esarina …
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
